Peníze muže učit nepřiměly
Ve sborovnách už řadu let převažují ženy. Proč se muži do profese učitelů nehrnou a je potřeba to měnit?
Učitelství je v Česku už dlouhá léta v naprosté většině ženskou doménou, a to platí tím víc, čím mladší děti jsou ve třídách. Například v mateřských školách na pozici pedagogických pracovníků pracuje asi půl procenta mužů, na prvním stupni základních škol jich potom najdeme kolem sedmi procent. Poměr se začíná pomalu obracet až na druhém stupni, kde se poměrné zastoupení učitelů posledních 10 let drží těsně pod jednou čtvrtinou a na středních školách už dosahuje čtyřiceti procent. Jediná pedagogická pozice, v níž převažují muži, je mistr odborného výcviku, kde jsou pánové zastoupeni dvěma třetinámi. Celkově je v Česku v pedagogických profesích mužů zaměstnáno zhruba 18 až 20 procent.
Nutno říct, že v tom nejsme sami, alespoň v rámci Evropy. Ženy převažují v pedagogických sborech napříč kontinentem. Podle Eurostatu v roce 2020 celkově v zemích EU na učitelských pozicích pracovalo 5,2 milionu lidí, z nichž bylo 78 % žen. Nejméně mužů lze najít ve školách v Pobaltí a dalších zemích bývalého sovětského bloku; konkrétně v Lotyšsku (12 %), Litvě (15 %) a Estonsku, Slovinsku a Bulharsku 17 %. Na druhé straně pomyslného žebříčku je potom Dánsko, Lucembursko a Španělsko, kde se zastoupení mužů v pedagogických sborech pohybuje mezi 32 a 38 %. Průměr zemí EU je 78 % žen na 22 % mužů.
Konec celibátu, více učitelek
Nebylo tomu tak ale odjakživa. Až do 2. poloviny 19. století se totiž ženy v Rakousku-Uhersku učitelkami ani stávat nemohly, mohly působit pouze jako vychovatelky nebo guvernantky, protože neměly pro vyučování ani patřičné vzdělání. Teprve v této době začaly vznikat první gymnázia a učitelské ústavy.
Postupem času ale učitelek ve školách přibývalo. V roce 1910 už jich byla zhruba třetina a učily hlavně na nižších stupních veřejných škol. Ještě v té době přitom mladá žena, která toužila po učitelské kariéře, musela zapomenout na to, že by se vdala a měla vlastní děti. Povinný celibát učitelek byl zaveden v roce 1875 s odůvodněním, aby se svému povolání mohly věnovat „bez všelikého překážejícího zaměstnání vedlejšího“. Zatímco učitelky v německy mluvících částech Rakouska se směly začít vdávat už v roce 1911, jejich české kolegyně si musely počkat až do roku 1919.
Od padesátých let 20. století už ženy pedagogickým sborům jednoznačně dominují a to se nezměnilo dodnes. Často to ale vypadá tak, že na škole je plná sborovna učitelek, které vede ředitel a jeho zástupce. Zejména na středních školách jsou muži jako vedoucí pracovníci ve většině – je jich tam kolem 55 procent a v 90 procentech případů se jedná o bývalé učitele matematiky, fyziky nebo tělocviku.
Ani vyšší platy muže zatím nepřesvědčily
Nevypadá to, že by se situace měla v dohledné době změnit, protože momentálně je například na Pedagogické fakultě UK v Praze zapsáno 575 studentů oproti 2091 studentkám, v Brně je poměr podobný – 931 mužů na 3946 žen. A stejná situace je například i v Ústí nad Labem, kde si pedagogiku zvolilo 2091 studentek a 560 studentů. Vychází to tedy zhruba v poměru 1:4 ve prospěch mladých žen, který se pak drží i po nástupu do praxe. Tento poměr se navíc v posledních deseti letech nezměnil.
Ačkoliv učitelské platy zejména v tomto období narůstaly mnohem rychleji než platy ostatních státních zaměstnanců, víc maturantů to na pedagogické obory netáhne. Přitom muži, když už se učiteli stanou, obvykle berou o tisíce korun víc než stejně zkušené kolegyně, a to zejména na začátku kariéry. Ředitelé totiž mají k dispozici určitý balík peněz na odměny, a pokud si chtějí udržet mladého kolegu, dají mu osobní ohodnocení vyšší.
„V nejmladší kategorii do 24 let brali loni muži ve školách 40 839 korun hrubého, zatímco ženy 36 158. S rostoucím věkem se nůžky postupně zavírají, přesto je průměrný plat mužů vyšší o 1902 korun,“uvádí například server Novinky.cz.
„Dřív jsme si často říkali, že ženy v pedagogických profesích převažují, protože se jedná o špatně placenou práci, a kdyby se zvedly platy, muže by to přilákalo,“říká Nina Fárová ze Sociologického ústavu AV ČR, která o problematice genderu ve školství napsala disertační práci. „Z průzkumů nám ale vyplývá, že v Česku mají učitelství lidé hodně spojené s péčí, a péče je vnímána jako ženská záležitost. Mladí muži v osmnácti devatenácti letech nemají ani v repertoáru představ o své budoucnosti to, že by se mohli stát učiteli na základní škole.“
Ta čtvrtina mužů, kteří se na pedagogickou fakultu nakonec přihlásí, má různou motivaci. Pro někoho je to jednodušší cesta k diplomu z oblasti, kde by se jinak víc nadřeli. „Chodí k nám na praxi studenti informatiky, kteří vědí, že na technice by nestíhali. Ovšem i s tím, co se naučí na pedagogické fakultě, se v pohodě uživí jako programátoři a učit neplánují,“říká Michal Mikláš, který učí informatiku na Gymnáziu a Jazykové škole Zlín.
Jiní se ale už někdy ocitli v situaci, kdy se měli věnovat dětem, a zjistili, že je to vlastně baví. „Skautští vedoucí, trenéři, vedoucí technických kroužků nebo nejstarší sourozenci ve vícečetných rodinách si vlastně dokážou představit, že by mohli učit. Není to pro ně úplné sci-fi,“říká socioložka Nina Fárová. „Jindy se zase stává, že muž začne vykonávat nějaké povolání, které ho ale nenapl
ňuje – a potom se najde v tom, že se stane učitelem.“
Prvostupňový učitel je rarita
Svou zkušenost s dětmi měl i Jan Vavřín, který učí na komunitní škole GAIA v Posázaví. Jako syn novináře původně vystudoval Literární akademii Josefa Škvoreckého a svoji budoucnost viděl spíš v médiích. V rámci přípravy k přijímací zkoušce na scenáristiku se nabídl organizaci Člověk v tísni na doučování dětí ze znevýhodněného prostředí. „Mezi nimi jsem přišel na to, že mi nevadí někomu něco vysvětlovat,“říká.
Když se blížily jeho třicáté narozeniny, odstěhoval se s manželkou z Prahy a v té chvíli přišla nabídka jít učit na 1. stupeň do komunitní školy. „Přijal jsem a jsem moc rád,“říká. První tři roky byly náročné, po šesti letech si už učení užívá a dokonce kvůli němu i vystudoval speciální pedagogiku. Jak tvrdí, učitelství je povolání, k němuž je potřeba dorůst. Jako prvostupňový učitel je ale někdy ve svém okolí za podivína. „Jeden soused už se do mě napůl z legrace pustil, co jsem to za chlapa, že si v práci hraju s dětmi a ve dvě jdu domů. Na to se dá říct jediné – pojďte si to taky zkusit, jinak nemůžete soudit,“říká učitel ze středních Čech. Co ho vlastně u dětí drží? „Učitelství není kariéra, kde byste povyšovali a získávali frčky jako na vojně, ale ten posun je uvnitř. Musíte na sobě pracovat, pořád se něco nového učit a díky tomu se neustále vyvíjíte a kultivujete.“Často učí v tandemu s kolegyní a tvrdí, že mít ve třídě mužskou i ženskou energii je nejlepší. Druhým dechem ale dodává, že na mateřskou školu nebo prvňáčky by si nejspíš netroufl. „Učím 3., 4. a 5. třídu, což je naprosto super věk. Už se umějí vysmrkat, venku si zapnou bundu a není třeba už o ně tolik pečovat, jsou hodně samostatní,“vysvětluje. Rád by viděl, aby na prvních stupních mužů přibylo. „Malí kluci potřebují velkého kamaráda a potřebují ho i malé holky. Aspoň bych nebyl taková výjimka,“míní Jan Vavřín.
Zástupce ředitele ZŠ Strossmayerovo náměstí v Praze Jan Juříček zase připomíná, že bez ohledu na pohlaví by bylo třeba učitelské sbory hlavně omladit. V jeho škole na 2. stupni mají přitom páni učitelé nad kantorkami lehkou převahu. „Upřímně řečeno, vůbec nevím, jak se to stalo, nijak záměrně jsme na tom nepracovali,“říká s úsměvem. A dodává: „Je tak těžké vůbec sehnat učitele, že genderovou vyváženost týmu vůbec nemáme šanci řešit ani ovlivňovat.“Pokud by ovšem mohl něco ovlivnit, viděl by Jan Juříček rád víc mužů na prvním stupni. „Občas vídám v metru reklamy, které lákají ženy do IT. Přišlo by mi super, kdyby takovou kampaň rozjela třeba pedagogická fakulta. Pojď na první stupeň, je tam budoucnost i pro tebe,“říká s lehkou nadsázkou.
Hlavní změna se podle socioložky Niny Fárové musí odehrát v hlavách lidí: „V realitě naprosté většiny českých rodin musejí samozřejmě pracovat muži i ženy. Přesto ale přežívá představa muže jako živitele a ženy jako pečovatelky. Zatímco společensky je pro dívku naprosto přijatelné, aby šla učit třeba do mateřinky, muž by ve stejné situaci musel řešit i to, že ho okolí nebude vnímat jako ,správného chlapa‘.“
A je vůbec podstatné, jestli se do sboroven podaří přitáhnout víc mužů? „Obecně je dokázáno, že čím pestřejší jsou pracovní kolektivy, tím bývají kreativnější a mívají lepší výsledky. Na druhou stranu se ale nemůžeme spoléhat na to, že školství bude s vyšším zastoupením mužů automaticky lepší. Tak jednoduše to nefunguje,“říká socioložka.
Z průzkumů vyplývá, že v Česku mají učitelství lidé hodně spojené s péčí, a péče je vnímána jako ženská záležitost, připomíná socioložka
Je tak těžké vůbec sehnat učitele, že genderovou vyváženost týmu vůbec nemáme šanci řešit ani ovlivňovat, říká zástupce ředitele