Každý film je příběh lásky
Produkoval řadu významných snímků od Rappeneauova s Gérardem Depardieuem přes Michalkovův snímek až po Jodorowského Jeho bratři Jérome a Nicolas vládnou francouzskému filmu, jeden je v čele společnosti Pathé a druhý řídí Gaumont. A jeho neteř je známá herečka Léa Seydouxová. Na Festivalu francouzského filmu se nyní producent Michel Seydoux (* 1947) představil také jako režisér snímku který vypráví příběh dvousetletého stromu a fauny kolem něj.
LN Co vás jako producenta přivedlo k tomu, natočit dokument o přírodě, příběh starého dubu?
Víte, život určují setkání a já jsem potkal Laurenta Charbonniera. Nejdřív jsem byl v pozici producenta, ale scénář mě vtáhl, a tak jsem se postupně stal i spolurežisérem. Zjistili jsme, že si rozumíme, že rádi chodíme po lese a pozorujeme, co se děje. Spojili jsme se – on jako velký pozorovatel přírody a já coby akčnější element dbající, aby „představení“mělo spád. Dobře jsme se doplňovali, já jsem zajišťoval i ty technické věci, aby se natáčelo více kamerami, a výsledek byl dokonalý.
LN Ve snímku kombinujete realitu s fikcí. Skutečnost, kterou příroda nabídla, byla nedostačující?
Každý film vypráví příběh. A to platí i o dokumentu. Jestliže se budete držet jen skutečnosti, stanete se jen pozorovatelem, který skládá obrázky. Musíte tomu pomoct, inspirovat se skutečností a stvořit z ní dobrodružství, dodat napětí, prostě nějak diváka zainteresovat.
LN Jak se dají natočit mravenci vyděšení bouří?
Mravenci jsou neuvěřitelní, oni reagují na zvuk. Takže to vůbec nebylo složité, ale ostatní zvířata jsme natáčeli ve skutečné bouři a při zvucích hromu.
LN Film mně objevil neuvěřitelné stvoření – nosála dubového. A opravdu zábavná je sekvence jejich her lásky. Jak jste je natáčeli?
Museli jsme trpělivě a tiše čekat a ono se to vyplatilo. Strávili jsme natáčením čtrnáct měsíců. Pro nás byly těmi nejdůležitějšími momenty začátek dne, kdy se vše probouzí, a pak soumrak, kdy se některá zvířata chystají ke spánku a jiná zase ožívají. Nosál žije patnáct dní a musí všechno stihnout, včetně reprodukce, tak to má dost nahuštěné. Je to skutečně zvláštní brouk, s tím dlouhým sosákem, kterým saje šťávu ze žaludů, mi připadal jako malé prehistorické monstrum, které by mohlo vegetovat v Jurském parku. Také jsme spolupracovali s vědci, kteří s námi všechno pozorovali a zkoumali. Celkem jsme natočili tři sta padesát hodin materiálu, z toho už můžete vyrobit docela zajímavý příběh.
LN A jaké zvířátko bylo vaším nejlepším hercem?
Určitě veverka. Dali jsme jí roli šéfa celého zvířecího společenství. Ten její čumáček je vážně okouzlující. Ve filmu je veverek pochopitelně víc, ale měli jsme taky jednu trochu cvičenou.
LN Máte rád přírodu?
Mám, a zejména les, miluju procházky v lese, zvuky, které vydává. Nabíjí mě to. A mám taky rád zvířata, i když v Paříži je to s nimi trochu složitější, ale na venkově si to užívám.
LN Jak se dají dnes, v době vážné energetické krize, shánět peníze na filmy?
Situace je komplikovaná, ale za půlstoletí, co pracuji ve filmu, můžu zodpovědně prohlásit, že film a umění jsou pořád v nějaké krizi, takže to opravdu není nic nového, nic, s čím bychom neuměli zacházet. Naštěstí je pořád vůle setkávat se a vést dialog a to je pro tvůrce to nejdůležitější. Je třeba najít tu správnou energii, peníze nejsou až tak zajímavé, jsou jen prostředkem.
LN To je hezký eufemismus, ale bez peněz to jde ztuha, že?
Jistě, bez peněz film neuděláte. Ale v Evropě existuje systém, který je dobře nastavený a ulehčuje vám práci i pomůže v hledání finančních prostředků. Je třeba mít dobré osobní kontakty, znát správné lidi, s kterými najdete společnou řeč. Musíte také umět se na ně obrátit, osobní kontakty jsou za všech okolností nenahraditelné. Při natáčení Srdce dubu jsme spolupracovali s řadou vědeckých a univerzitních nadací, které se zabývají ochranou přírody a ekologií, a dokázali jsme je zaujmout. Kultura a umění si zaslouží, abychom se o ně postarali i ve složitých dobách.
LN Dnes ale tradiční filmové médium válcují i streamovací platformy. Z toho nemáte obavy?
Ne. Žádné vysedávání u počítače nemůže nahradit společný zážitek, sdílení. I když to došlo tak daleko, že každý člen rodiny kouká do svého počítače na nějaký film. Je lidské společně se smát nebo plakat, sdílet emoce přináší velkou katarzi a to je také jeden ze smyslů umění.
LN Za svou kariéru jste spolupracoval s mnoha režiséry nejrůznějších poetik, s Rappeneauem, Resnaisem, Michalkovem, Jodorowským. Jak si tvůrce vybíráte, je pro vás určující jejich styl?
Všechno začíná setkáním, každý film je příběh lásky. Když děláte film jen kvůli výdělku, nedopadne to dobře. Nelze jen přinést peníze, musíte do té práce vložit osobní zaujetí, ba i vášeň a touhu, aby vzniklo něco mimořádného. Stejně tak je důležité být s režisérem naladění na stejnou strunu, bez toho to také nejde.
LN Natočil jste několik filmů s Nikitou Michalkovem, jak začala vaše spolupráce?
To bylo intuitivní, něco mi cvaklo v hlavě, když jsem viděl jeho Černé oči na festivalu v Benátkách. Do té doby jsem ho neznal a ten film mě uhranul. Řekl jsem svému asistentovi, že se s ním musím setkat. To se pak stalo v Moskvě, já neuměl slovo rusky, on zase slovo francouzsky. Přesto mně popsal scénář filmu Urga a za měsíc jsme už točili v Mongolsku. Měl jsem za sebou úspěšného Cyrana, kterého točil Rappeneau, a hodně rychle jsem se musel „předělat“na úplně jiného režiséra, protože Michalkov byl velmi slovanský, emotivní, všechno si hodně rozmýšlel. A také měl úžasný cit pro kompozici.
LN Jste ještě v kontaktu?
Ne, všechno skončilo. Z více důvodů. Produkce Lazebníka sibiřského byla hodně náročná. Od té doby jsme se viděli jen dvakrát. A on se hodně změnil, dal se na politiku a jeho názory jsou pro mě nepřijatelné, já jsem pořád stejný, ale on si vybral cestu, s níž se nemůžu ztotožnit.
LN A který režisér je váš nejoblíbenější?
Alain Cavalier, kterému je už 91 let a pořád je aktivní, letos dokončil film Přátelství, který jsem produkoval. Miluju jeho způsob uvažování, on točí filmy, jako by psal román, kamera je jeho pero, jsou to vlastně filmové novely. Zároveň jsou to snímky výrobně levné, točené malou kamerou. Je velmi citlivý, lidský a empatický. Na filmech spolupracuje se svou manželkou a já jsem vlastně od roku 2000 produkoval všechny jeho snímky. Nepřestává mě fascinovat.
LN Producent je člověk, který zůstává ve stínu. Vy jste si sice tu a tam ve filmu i zahrál, ale spíš pro radost. Proč jste si vybral tohle povolání?
Světlo a stín se doplňují. Bude to znít trochu bláznivě, ale film je něco jako dítě, režisér je jeho matka, a když je dítko dobře vychované, otec u toho nemusí být tak často. Má sice zodpovědnost, ale může zůstat ve stínu.
LN Pocházíte ze staré podnikatelské a umělecké rodiny. Pomohlo vám rodinné prostředí ve vaší profesi?
Ano, každopádně. Vyrostl jsem v prostředí, v němž byl vztah k umění a kultuře samozřejmostí. Moje matka milovala film, každý týden jsme chodili do Comédie Française. To mě formovalo.
LN Ovšem když je člověk součástí rodiny, kde jsou všichni úspěšní, neklade to příliš velké nároky?
Jistě, být srovnáván s rodiči nemusí být vždy příjemné, třeba být synem Gérarda Depardieua není jednoduchá pozice. Však se také říká, že v životě každý syn musí nejdřív obrazně zabít svého otce, aby našel vlastní cestu. Ale ono to není nic fatálního, jde o to, najít svou vlastní svobodu a držet se jí.
LN Máte také slavnou neteř Léu. Jste s ní spokojený?
Je úžasná, má v sobě určitou prostotu a bezprostřednost. Je výborná herečka a jsem rád, že zodpovědně přemýšlí o svých rolích, než je vezme. A takhle se chovala od svých začátků.
LN Změnila podle vás covidová pandemie svět umění?
Covid změnil všechno. Byl to velký šok, který se dá přirovnat k válečnému stavu, Evropa nic takového nezažila osmdesát let. Lidé třeba zjistili, že žijí s cizinci, protože se předtím se svými blízkými potkávali jen ráno a večer a najednou byli všichni zavření spolu. Určitě to v mnohém ohledu změnilo formy práce, najednou se ukázalo, že se dá mnohem efektivněji pracovat z domova. Divadlo, které bylo hodně zasažené, se ale rychle vzpamatovalo.
Horší je to teď s válkou na Ukrajině, najít vysvětlení pro tak patologickou touhu po moci, která k agresi vedla, nelze. O hrozbě jaderné apokalypsy ani nemluvě. Bohužel ve Francii tváří v tvář této válce u bran Evropy panuje velký egoismus, což ve spojení s nacionalismem není dobré.