Bělorusko opět na scéně
Ať už to bylo s ministrem Makejem jakkoliv, Putinův tlak na postsovětský svět neustává
Nedávná smrt běloruského ministra zahraničí Uladzimira Makeje opět přitáhla pozornost k běloruskému režimu a jeho vztahu k východnímu sousedovi. Nemohla přitom nevzbudit spekulace o tom, že smrt nebyla přirozená, ale že mu někdo, jmenovitě ruské tajné služby, pomohl. Podle těchto spekulací mělo jít o varování samotnému Lukašenkovi, který podle nich dával stále více najevo ochotu domluvit se se Západem. Logiku by to dávalo, protože i když byl Makej označován za „nejvíce prozápadního“, ani náhodou nebyl samostatnou figurou, která by jen tak bez ničeho mohla jednat se Západem, aniž by o tom Lukašenko věděl.
I pokud ale spekulace necháme stranou, je více než zřejmé, že vztahy mezi Lukašenkem a Putinem mají daleko do ideálu. Ostatně, stejně jako vždycky měly. A nic na tom nemění ani počet návštěv, jež zvláště Lukašenko v Rusku po začátku nové fáze ruské války proti Ukrajině uskutečnil. Zjednodušeně řečeno, pro Lukašenka by pomoc Rusku znamenala náklady navíc, které není ochoten platit. Politicky ani ekonomicky. Rusko vzhledem k nepříliš přesvědčivým výkonům své armády na bojišti přitom od Lukašenka právě takové příspěvky požaduje.
Hráz před útokem ze západu
Jestli je Alexandr Lukašenko v něčem opravdu velmi efektivní, pak je to schopnost dostat od Putina, co potřebuje. Lukašenko přitom vymýšlí všemožné lsti, jak se vyhnout jakémukoliv protiplnění. Až téměř legendárním se stalo jeho vyjednávání o cenách plynu s ruským Gazpromem už od 90. let, kdy obratně využíval chamtivosti manažerů Gazpromu. I s Putinem dokázal hrát hru na eurasijskou integraci, kdy neustále sliboval sjednocení obou zemí, aby je následně bojkotoval. Zároveň protahoval prodej Beltranshazu, za který i tak nakonec získal cenu, již požadoval. Vždy mu byl odměnou levný plyn.
Nejinak tomu bylo i v posledních devíti měsících, kdy Putin zjevně požadoval aktivnější zapojení běloruské armády do bojových operací proti Ukrajině. Lukašenko sice poskytl ruské armádě prostor pro nástup proti Ukrajině i pro ostřelování, a pravděpodobně i zbraně, ale nikdy nesouhlasil s nasazením běloruské armády. Občas tak zvyšoval svoji hodnotu fantazmagoriemi o chystaném ukrajinském či západním útoku proti Bělorusku, a tedy příspěvkem Běloruska k obraně Ruska, ale jejich důvěryhodnost se rovnala důvěryhodnosti jeho příslibů demokratizace v zemi. Lukašenkovo přátelství končí tam, kde to pro něj není výhodné. Ostatně, i svoji pomoc si nechal Lukašenko, jako kdykoliv předtím, zaplatit.
Na Vladimira Putina se v poslední době od jeho spojenců v postsovětském prostoru valí jedna nepříjemnost za druhou, což je ale zase na druhou stranu jen důsledkem jeho neochoty respektovat samostatnost těchto zemí. Kazachstánský prezident Tokajev neprojevuje ani zdaleka takovou vděčnost, jak od něj v Moskvě po pomoci s nepokoji v lednu 2022 očekávali, arménský prezident Pašinjan odmítnutím podepsat závěrečný akt uštědřil Putinovi urážku v přímém přenosu. Lukašenkova situace je ale jiná v tom, že Bělorusko je v Moskvě považováno za jedinou hráz před útokem ze západu.
Lukašenkovu samostatnost, cokoliv si o jeho stylu vládnutí lze myslet, vnímají v Kremlu negativně. Na rozdíl od Ukrajiny, kde Viktor Medvedčuk vystupoval zcela nepokrytě jako ruský politik umístěný na Ukrajině, který má velmi blízké vztahy s Putinem (viz okolnosti jeho výměny za 50 ukrajinských zajatců včetně vedoucích představitelů pluku Azov), v běloruském kontextu Lukašenko politiky, kteří by otevřeně bojovali za zájmy Ruska, likvidoval. Dokud zachovával relativní loajalitu a hlavní ruský požadavek na něj zněl, aby moc „nezlobil“, neměl Kreml důvody reagovat. Lukašenkova vláda fungovala na takových principech, které nedovolovaly přílišné sblížení se Západem.
Vzájemná výhodnost, ne hodnoty Rusko částečně doplácí na svůj systém vztahů v zahraniční politice, který je založen nikoliv na sdílených hodnotách, ale na vzájemné výhodnosti. Rusko doposud drželo při životě režimy podobné tomu Lukašenkově s tím, že od nich požadovalo jistou míru loajality. Obchod byl v podstatě jednoduchý, založený na tom, že jedna strana, tedy Rusko, bude podporovat režimy mocensky, politicky či ekonomicky, druhá strana bude souhlasit s ruským vlivem v zemi. Orientace na „pragmatické“(reálněji spíše populistické) politiky s sebou nese nebezpečí, že za jistých okolností pro ně spojenectví přestává být výhodné. V případě hodnotového spojenectví lze výrazně jednodušeji vysvětlit, z jakého důvodu je dobré na svoje spojence případně i doplácet. To ale v případě postsovětské integrace, jak se Rusku ukazuje, neplatí.
Rusko pod Putinem stále více tlačí na změnu v kvalitě vztahů v postsovětském prostoru od formální nezávislosti, ale jinak akceptované omezené svrchovanosti, na přímou inkorporaci „území“do ruské říše, ať už se má jmenovat Ruská federace, či Svazový stát. Sama smrt běloruského činovníka zůstane téměř jistě předmětem spekulací a „zaručených“zpráv. I bez ní je zřejmé, že ruská válka proti Ukrajině, ale i třenice s Běloruskem či Kazachstánem nejsou jednotlivými událostmi, ale projevem celkového trendu.
Jestli je Alexandr Lukašenko v něčem opravdu velmi efektivní, pak je to schopnost dostat od Putina, co potřebuje