Důležité je zúčastnit se, ne vyhrát

Inejvětší ignorant si asi všiml, že třetí přímé české prezidentské volby mocně buší na dveře. Kandidátů budeme mít patrně devět. Tedy pokud ještě nezasáhne správní soud a někoho dalšího do osudí nepřidá. Koneckonců devět je stejný počet jako v minulých prezidentských volbách.

I přes relativně širokou nabídku mi tam ovšem z politologického i občanského hlediska pár kandidátů hodně chybí.

Je dobré si uvědomit, že z parlamentních stran fakticky jen hnutí ANO a hnutí SPD postavily své vlastní autentické kandidáty. Naopak vládní pětikoalice nemastně neslaně podpořila tři (de facto nesourodé) kandidáty. Jediným spojníkem zde je jakýsi slaměný panák jménem „Antibabiš“.

Postup hnutí ANO a SPD možno z politického a mediálně-strategického hlediska hodnotit jako dobrý nápad. Jen toho mediálního prostoru, kolik každý kandidát legálně dostane, navíc v celkem exkluzivních vysílacích časech. A to nejen pro své spoty, ale i různé diskuse a reakce na ně. A další reakce na reakce. V součtu prostě „luxus“, jak by řekli dnešní mladí lidé.

Skutečnost, že Andrej Babiš v některých televizních diskusích nebude osobně přítomen, nic nemění na podstatě. I když tam fyzicky nebude, přesto ho tam bude logicky plno. Předprezidentský peloton Naznačil jsem, že mi někdo v předprezidentském pelotonu výrazně chybí. Popravdě se nutno divit stranám, které oscilují okolo (či lehce nad) zásadní pětiprocentní volební hranice, jako je například ČSSD, Piráti, TOP 09 a hlavně KDU-ČSL.

Ergo kladívko, proč tyto strany nepostavily vlastní prezidentské kandidáty? I když by neuspěly, získaly by silný mediální prostor. Navíc jejich neúspěšný kandidát by mohl ve druhém kole někoho strategicky podpořit.

Někdy se mi zdá, že pro samotné stromy není vidět celý (politický) les. A politika snad pořád je i o myšlenkách (resp. jejich šíření a prosazování), a nikoliv jen technokratický souboj o lukrativní pozice pro pár vedoucích straníků a jejich příbuzných. Kde jinde by mohly efektivněji výše citované partaje artikulovat ve veřejném prostoru své politické názory a ideje?

Jaký názor říkají třeba lidovci tím, že podporují Danuši Nerudovou (mj. zastánkyni manželství pro všechny) a současně Pavla Fischera (který zde byl vždy názorově proti). Skutečnost, že senátor Fischer nyní své konzervativní postoje před volbami strategicky a pochopitelně obrušuje, nyní necháme stranou. Proč lidovci nepostavili třeba Stanislava Juránka nebo Jiřího Čunka, i jako poděkování za jejich celoživotní politickou práci?

Proč ČSSD nevyslala do boje o Pražský hrad například Václava Bělohradského, Jiřího Paroubka nebo Vladimíra Špidlu? To by byli důstojní a veřejný prostor obohacující kandidáti. Hnidopich by zde mohl sice namítat, že sociální demokraté pro podání kandidatury nemají aktuálně dostatek senátorů a poslanců, nicméně mohli použít algoritmus kandidátky Denisy Rohanové, která získala podpisy mj. socdemáckých poslanců, když jimi ještě byli.

Anebo nejstarší česká politická strana mohla aktivizovat své členy a sbírat podpisy na náměstích a nádražích, ostatně po volebních neúspěších v parlamentních a komunálních volbách se jejich členská základna možná i nudí a chřadne.

Sečteno a podtrženo – skutečnost, že menší strany de facto hodily prezidentské volby přes palubu, jim ve výsledku určitě nepomůže. I zde platí olympijské – není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Strana, která nebojuje, prostě nevyhraje.