Nechte fotbalisty hrát fotbal

Už je to takový folklor. Na fotbale se protestuje – proti rasismu, proti homofobii, proti transfobii a tak dále. Zvykli jsme si na to. Před zápasem se chvíli klečí, pak si všichni zatleskají za svou uvědomělost a jde se konečně hrát.

I hráči to mají internalizované. Když hrají fotbal, dělají vlastně něco špatného, za co dostanou nekřesťanské peníze. Ten pravý důvod, proč jsou na stadionu, je přece půlminutový „protest“, díky němuž se svět stává lepším.

Buditelství ovšem nesahá dál než k první žluté kartě. Celá ideologická šaráda byla odhalena v plné nahotě na šampionátu v Kataru. Kapitáni Anglie, Německa a dalších „pokrokových“týmů nejdřív zarytě trvali na tom, že nastoupí do zápasů s duhovou páskou přes rameno. Když jim ale pohrozili žlutou kartou, jejich odvaha byla tatam. Němci za to pak od domácího tisku dostali výprask a celý tým se málem psychicky zhroutil. Následně prohrál 2:1 s Japonskem, což se stalo vůbec poprvé.

ORBIS UNUS

Nabízí se jednoduchý lék: nechte fotbalisty hrát fotbal. Ti hoši nikomu nic neudělali. Dostali od boha nadání a to pak na hodinách a hodinách úmorných tréninků donekonečna pilovali. Díky tomu mohli dojít až na vrchol. Řada z nich je původem z nejchudších tureckých slumů německý měst, o těch brazilských a argentinských ani nemluvě. Zasloužili si to.

Fotbal každoročně pozvedá z chudoby stovky a tisíce chlapců všech barev pleti a čím dál víc i dívek. Hra sama o sobě udělala pro rasovou a genderovou rovnost víc než všechny levicové aktivistky dohromady. Kdo se podívá na soupisku Anglie, Francie, Německa, má problém ty zlé bílé muže, kteří za všechno mohou, vůbec najít.

A je to tak správně. Možnost soupeřit s ostatními na hřišti, kde nerozhoduje barva pleti, ale jen a pouze to, jak dobře kopu do míče, je to nejvyšší zadostiučinění pro každého člověka. Je to něco reálného, hmatatelného a společensky přínosného. Na rozdíl od jakéhokoliv vykastrovaného „protestu“, který slouží primárně vlastní sebelásce.