Jazzrock vůbec není mrtev
Rituál
Novým albem se hlásí o slovo jedna z nejdéle fungujících českých kapel, asi nejvýznamnější představitelka českého jazzrocku Jazz Q. V jejím čele stojí Martin Kratochvíl, skladatel, klávesista, ale také autor filmové hudby, podnikatel a cestovatel. Skupinu Jazz Q jste obnovil po dlouhé pauze albem symbolicky nazvaným „Znovu“právě před deseti lety. Co vás k tomu vedlo?
LN
Jazz Q ani v té „dlouhé pauze“úplně nepřestal existovat, spíš já jsem byl více pohlcen podnikáním v Bontonu, hraním v akustické formaci s Tonym Ackermanem a hlavně skládáním filmové muziky a nahráváním obecně. A tehdy jsem dost silně pocítil, že jazz i jiná živá a improvizovaná muzika se musí neustále osvědčovat v kontaktu s publikem, jinak zakrní a přestane se dál vyvíjet. A tak jsme zase začali koncertovat a nahrávat. Vznikla řada logicky navazujících alb: Znovu, Talisman, Amulet a nyní Rituál.
Cítíte, že se „klasický“jazzrock, byť třeba v nějaké modifikaci, stal opět aktuálním?
LN
Nemůže za to snad jen jazz nebo jazzrock. Spíše určitá stagnace a bezradnost populární muziky vede posluchače k žánrům živější hudby. A jazzrock geniálně spojuje ten emocionálně silný autentický rock i jazz, a snad proto po něm opět roste poptávka. A navíc: kapel, jako je Jazz Q, je už na světě málo, v Evropě se dají počítat na prstech jedné ruky.
Posunuly se vaše hlavní inspirace a metoda tvorby oproti nejslavnějšímu období Jazz Q v 70. letech?
LN
Myslím, že dochází k určitému zestručnění forem, ale zato roste akcent na harmonii, která už zajisté opouští diatonický jazzový kánon a míří někam dál, k harmoniím Messiaena, Stravinského nebo Bartóka. Možná je to opravdu jen vábení, ale můj vnitřní cit mě táhne tím směrem. Při skládání i hraní totiž člověk nemyslí na akordy a stupnice a před sebou spíš jen tuší nějaké nové zvuky i horizonty. A ty se zdají odklánět od běžného jazyka mainstreamového jazzu. Poslední alba Amulet i Rituál by toho mohly být v malé míře svědky.
Od znovuobnovení hraje Jazz Q jen s jednou změnou na bubenickém postu ve stejné sestavě, ta je možná vůbec nejtrvalejší v historii kapely, kterou prošla dlouhá řada hudebníků. Dá se popsat, v čem tato stálost tkví?
LN
V dávné minulosti kapely, která procházela stálým hledáním výrazu, se pochopitelně měnili i spoluhráči. Zlí jazykové tehdy tvrdili, že bubenický post byl v Jazz Q nejriskantnější pozicí. V mladické nevyrovnanosti jsem tehdy cítil, že nesprávně frázující bubeník je i mým „osobním“nepřítelem… Z těchto počátečních fluktuací se ale kapela časem konsolidovala. Všichni čtyři jsme dnes jedním pulzujícím tělem, kdy pocit, že „naskočil řemen“a hudba se vznesla na jinou, vyšší rovinu, je sdílen takřka jednomyslně. Současné uskupení je také názorově (a nejen v hudbě) velice homogenní a myslím, že to je
z něj na prvý poslech cítit. Zdeněk Fišer, Přemysl Faukner a Filip Jeníček jsou ti nejlepší muzikanti a současná konstelace kapely nemá alternativu.
LN Zdá se mi, že přes čilé nahrávací aktivity poměrně málo koncertujete. Čím to je?
Příčin je asi víc. V době největší slávy nám hrála do karet ojedinělost naší muziky i jistý náboj
odporu k tehdejší režimní pop muzice. Velkou reklamu tehdy dělaly neustálé pohromy a čistky všeho nonkonformního. Skoro nebylo koncertu, který by neměl dohru na policii (někdy i té tajné). Až se mi jednu dobu zdálo, že jsme byli slavní z politických důvodů a hudba hrála menší roli. Ale naše cesty světem a výhry v mezinárodních festivalech tomu moc nenasvědčovaly. Vloni,
tedy padesát let po natočení, vydaná LP a CD Pori 72 (živý koncert z Finska) ukazuje, kde kapela tehdy stála.
Ale mění se doba, mění se generace a mění se i její muzika. A svoji roli někdy hraje i opotřebenost při dvaceti koncertech za měsíc. Dnes už Jazz Q rozhodně nenaplní dvě Lucerny týdně jako kdysi, ale logicky se posunul do menších sálů a klubů. A jestli dobře počítám, zasahuje už třetí generaci od svých začátků v šedesátých letech minulého století. Nicméně cítím, že jazzrock není mrtev a dále láká citlivé obecenstvo. Letos se kapela rozjede do zemí svých začátků (Německo, Polsko) i do vzdálenějších končin (Gruzie).
Ve vašem nástrojovém oboru, tedy klávesových nástrojích a syntezátorech, jde vývoj už řadu let překotným tempem. Z vaší aktuální hudby je ale patrné, že máte stejně nejraději typicky analogové zvuky. Proč?
LN
Mnoho odborníků se nad touto otázkou zamýšlí. Milníkem může být slavný pokyn Joea Zawinula: „Play electric and sound acoustic!“(Hraj elektricky, ale zni akusticky). Přes všechny výboje zvukové syntézy je zvuk generovaný přirozeným akustickým instrumentem nebo hlasem nějak autentičtějším, protože je mnohem bohatší na vyšší harmonické kmitočty a „žije a pulsuje“i během pouhého rovného tónu. Této vysoké míry výrazivosti se ale může i na syntezátoru dosáhnout plynulou a stálou změnou mnoha parametrů zvuku. Tón je pak „humanizovaný“a nezní sterilně.
LN Nové album Jazz Q se jmenuje Rituál. Přisuzujete hudbě nějaký mystický základ?
Hudba ve své prapodstatě vznikala jako rituální činnost v předjazykových dobách. Tehdy, ještě před příchodem logu a racionality, byl tento rituál spolu s náboženstvím a prastarými mýty zdrojem komunikace. Hudba působí na člověka v hlubších patrech jeho vnímání i existence. Proto je silnější a totálněji působící než rozumové uvažování. A my, kteří se jí občas při dobrém sóle dotýkáme, přenášíme, doufám, tu radost i posluchačům.