Divoké „újezdní“vášně v Ostravě
Divadelní výlety do Ostravy mi většinou přinášejí inspirativní zážitky, vyšlo to i tentokrát. Zhlédl jsem v Komorní scéně Aréna čechovovskou féerii není Višňový sad a v Divadle Petra Bezruče Proces podle Franze Kafky.
PTohle
oněkud zavádějící titul prvního jevištního opusu skrývá šikovnou kombinaci tří klasikových aktovek, a to Benefice, Medvěda a Námluv. Přední slovenský režisér Roman Polák s dramaturgem Tomášem Vůjtkem vyklenuli obraz divokých „újezdních“vášní. Inscenace začíná rozehrávkou méně známé Benefice, herec Světlovidov (Vladislav Georgiev) po představení pesimisticky medituje o herectví jako takovém, nápověda Nikita (Milan Cimerák) ho vyzývá k odchodu z divadla, je totiž čas jít spát. Světlovidov dokonce vypráví, jak ho samotný Anton Pavlovič občas povzbudil, k odchodu se nemá, a na jevišti se objevuje dáma v černém Ta druhá (Renáta Klemensová). A začnou spolu hrát proslavený kousek Medvěd, v němž Nikita převezme roli sluhy.
U nás je za kultovní považována televizní verze s Janem Werichem a Stellou Zázvorkovou, Renáta Klemensová s Vladislavem Georgievem i v tomto srovnání obstojí. Neurvalý a zčistajasna se objevivší Smirnov, vymahač dluhu po zesnulém, rozehrává s vdovou (portrét nebožtíka na stěně zastupuje tvář samotného Čechova) divoký duel plný oboustranné neústupnosti, který přeroste ve vybublání vzájemné erotické přitažlivosti. V podání protagonistů je tento „přerod“uvěřitelný, v inscenaci navíc pojednaný dost energicky, Smirnov statkářku povalí na stůl. A sluha, který se
chystá své paní pomoci, vchází na scénu tak, že nejdříve se objevuje vztyčená hůl jako falický symbol. Tu hodlá věrný poddaný vetřelce praštit, když však spatří vzniklou situaci, kapituluje.
Po přehrání Medvěda přemlouvá Nikita Světlovidova znovu, aby to pro dnešek zabalil, ale vzápětí se začne odehrávat ještě divočejší aktovka, Námluvy. Nápověda – Milan Cimerák vystřihne působivou študýrku Čubukova, tatínka Natalji, kterou přijde o ruku požádat její soused. Otcova figura se postupně propadá do divoké opilosti, zatímco dva „mladí“předvádějí v interpretaci Klemensové a Georgieva razantní studii ordinérního buranství. Námluvy se totiž zaseknou na ekonomických problémech při zprvu nevinně pronesené zmínce o vlastnictví pozemků. Všichni se rozparádí natolik, že dochází k destrukci scény, horizontální stěnu tvořila totiž snadno oddělitelná prkna, rozpadá se
však i skříň, publikum v první řadě (jde o typ hlediště black box) trne, kam až to může dojít. Po boji zůstává histrionský Světlovidov bez hnutí ležet, Nikita už ho neprobudí a nám začíná docházet, kdo byla spoluhráčka, v první aktovce oděná v černém. Inscenaci lze hodnotit jako kvalitní herecké divadlo, byť nijak novátorské.
Herecky silný Proces
Proces v Divadle Petra Bezruče má interpretační ambice vyšší. Režisér Jan Holec přichází s vlastní dramatizací, pikantní skutečností je i to, že kromě uměleckých disciplin vystudoval také práva. Absurdní dění kolem zatčeného, a přesto na svobodě se pohybujícího Josefa K. bylo na českých jevištích ztvárněno již mnohokrát, z vlastní divácké zkušenosti mohu i přes nejistou paměť srovnávat s Goldflamovou inscenací v HaDivadle, Pařízkovou v Divadle Komedie, koneckonců i další ostravskou v Aréně (režie Ivan Rajmont). A také s bratislavskou v Astorce, kterou nastudoval na předchozích řádcích jmenovaný Roman Polák.
Josef K., tentokrát ztvárněný Jáchymem Kučerou, není až tak zaskočený, vypadá, jako by věděl, jak to v daném systému chodí a pokouší se bránit energičtěji (na rozdíl od zmíněných inscenací). Není existenciálně vykořeněný, nepůsobí ani jako oběť, spíš skoro jako nedůtklivý protiva. Ztvárňovaný příběh působí méně absurdně než v době, kdy ho Kafka psal. Nad informací, že proces může trvat pět let, se dnes nikdo nepozastaví. Herecky silnou inscenaci podporují i další výkony, například Ondřej Brett jako advokát, dotčený v úřednickém sebevědomí, neboť Josef mu jako případnému právnímu zástupci projeví nedůvěru. Ojedinělé záblesky humoru vnáší do tíživé fabule Jakub Burýšek coby hlídač obžalovaného K., poněkud hašteřivý vůči svému služebně mladšímu kolegovi (Josef Trojan). Ozdobou inscenace je ztvárnění tří ženských rolí Kateřinou Krejčí, která je vykresluje s přesným timingem a jen zdánlivým minimalismem. Připomínám alespoň slečnu Bürstnerovou, s níž Josef hodlá zavést řeč na téma lapálie, která ho postihla. Herečka představuje sousedku, která jakoby neví, oč jde, zároveň však lze tušit, že není ničím překvapena a maskuje to somnambulní nezúčastněností.
Ovšem i ostatní herci – s výjimkou Jáchyma Kučery – mají na jevišti více interpretačních úkolů. Suverénní tvar inscenace, tepající v přesvědčivém rytmu, se opírá i o podmanivě tajemnou hudební složku (kompozice Ivana Achera včetně vokální vložky Dunkelsong v němčině na Kafkův text) a v neposlední řadě o sugestivní výtvarný rámec. Bílý jevištní příbytek a černé kostýmy charakterizují tvůrčí vklad Jána Tereby, v počátcích celé fatální situace si Josefa hledá světlo a „připíná“ho zářivými obdélníky na stěnu. Za nezapomenutelný považuji výjev, kdy malíř Titorelli (Tomáš Čapek) se s hrdinou kusu dělí o svoje zkušenosti s průběhem soudních jednání, přičemž tvoří, a to tak, že za pomoci kamery a mobilní sprchy obkružuje svůj model (Alexandra Palatínusová) a na zadní stěně z toho vzniká zelenkavě zrnitá kompozice v pohybu. Za videoprojekce odpovídají Petr Hrubeš a Kristián Šmulík a jedna z nich je také použita v překvapivě prezentovaném finále. Pověstná poslední slova Kafkovy prózy „jako pes“nejsou pronesena do ticha, kdy je smutný hrdina kdesi venku zabit dvěma pochopy poté, co ho odvedli z jeho narozenin, ale ještě jakoby při oslavě samotné. Před hosty odhodí K. na zem dort, který mu byl předán, od pasu dolů se obnaží a ona dvě finálová slova rezonují s promítnutým výjevem, na němž z Josefových úst prýští krev. Inscenace provokuje i tím, že její nálada často prolamuje pověstnou Kafkovu usebranost a až úřednickou pečlivost stylu.
V souvislosti se dvěma ostravskými večery stojí za zmínku jedna pozitivní okolnost. Na obou představeních, která jsem navštívil, bylo vyprodáno do posledního místečka.
A. P. Čechov, T.Vůjtek: Tohle není Višňový sad
Překlad a dramaturgie: Tomáš Vůjtek
Režie a scéna: Roman Polák Komorní scéna Aréna, premiéra 22. 10. 2022
(psáno z reprízy 23. 2.)
F. Kafka: Proces
Dramatizace a režie: Jan Holec
Scéna a kostýmy: Ján Tereba Divadlo Petra Bezruče, premiéra 27. 1. 2023
(psáno z reprízy 24. 2.)