Apokalyptická groteska v X10
Cynická besídka – s katarzí, tak zní podtitul nejnovější inscenace pražského Divadla X10, které nabídlo adaptaci románu Stanislava Bilera (1982) Destrukce v režii uměleckého šéfa Ondřeje Štefaňáka. Bilerova kniha získala v loňském roce cenu Magnesia Litera nejen pro svou literární kvalitu, ale bezpochyby i proto, že formou apokalyptické grotesky pojmenovává současná nebezpečí, ohrožující náš svět. Ať se to týká devastace životního prostředí, hrozeb ekologických katastrof, klimatické krize i celkového úpadku, způsobeného nejen rozpínavostí nešetrných investorů a developerů, ale i lhostejných lidí, kteří ve jménu pohodlí nevidí, co se kolem nich děje. A ti, kdo si tyto skutečnosti uvědomují, raději dobrovolně odcházejí ze světa. To vše je sledováno pohledem třicátníka, který uprchl z města na vesnici. Tu vnímal jako poslední jistotu civilizace. Se stále stoupajícím rozladěním a beznadějí sleduje, jak moc se mýlil.
Katarze se stejně nekoná
Venkovský román 21. století tedy v sobě nemá ani kousek romantiky, jen zaprášenou rozpadající se realitu světa plného nebezpečných trhlin, evokující enviromentální smutek a existenciální hrůzu z budoucnosti. Stranou nezůstávají ani děti, i když dospělí se zaštiťují tím, že vše dělají pro ně a jejich budoucnost… Naopak, právě děti vnímají realitu a očekávání apokalypsy nejcitlivěji. Není divu, že téma zaujalo vrstevníka Ondřeje Novotného (1984) stejně jako režiséra
Štefaňáka (1994) , kteří se rozhodli vypovídat o těchto skutečnostech ještě s výraznějšími groteskními rysy, naturalistickými detaily (dočkáme se nejen hrdiny s trvale zakrvácenou tváří, protože stále padá, ale i hororově celozkrvaveného sebevraha) a projekcemi detailů snímaných živě mobilem. Pokud jde o scénu, v podstatě si vystačí s minimálním prostorem cca 2x3 m, pokrytým tmavým smetím, připomínajícím něco mezi tlejícím listím a spálenými zbytky. V apokalyptickém závěru, kdy se vesnice propadá do nebytí, je plocha postupně zabedněna překližkovými zdmi, zatímco v dýmu sledujeme prostřednictvím mobilního obrazu lidi uvnitř prostoru.
Zajímavý je způsob práce s herci. I když hlavním (nepojmenovaným) hrdinou je Václav Marhold (zpočátku mladík s kytarou přicházející na venkov s radostným očekáváním), je symbolicky součástí celého obsazení. Pětice herců stojí v davu na platformě, a propůjčuje hlasy různým hrdinovým „já“. Zdá se, že není úplně důležité, co si myslí a říká hrdina sám. Je to jakýsi vesmír hlasů, které mu znějí v hlavě, hádají se, argumentují, kladou otázky či citují statistiky. Postupem času jednotlivci vystupují ze svých póz a stávají se jednotlivými postavami vesnice (starosta, ředitel továrny, ředitel školy). Díky proměnlivosti herců a jejich smyslu pro gag zpočátku celé dění působí zábavně. A můžeme mít pocit, že na vině je sám nepřizpůsobivý hrdina.
Teprve postupně, jako bychom se propracovávali jednotlivými vrstvami pod povrch reality, směřuje groteska k hororu. Uzavřený systém vesnice ukazuje stále děsivější skutečnosti. Děti jako symbol environmentálního smutku jsou výmluvně prezentovány detailem očí Antonie Rašilovové, snímanými herečkou live a projektovanými na pozadí scény. Herci své názory odříkávají jakoby bez emocí. O to otřesněji působí fakta o entropii společenství, ať už fyzické, tak psychické. A jak je to se slibovanou katarzí? Jisté, byť diskutabilní řešení je možné vidět v samotném závěru (jak knihy, tak inscenace), kdy je „vesnice zla“zničena a hrstka přeživších se dívá na zkázu s uspokojením, neboť dává možnost vybudovat něco nového na troskách zaniklého. Divadlo X10 tímto titulem pokračuje v dramaturgii, v níž upozorňuje v celé šíři na morální a společenskou devastaci v mikro i makro měřítku. Rozhodně to není typ divadla, které by přinášelo lehkou zábavnost, ale spíše podněty k zamyšlení a témata pro diskusi.
Stanislav Biler: Destrukce
Úprava: Ondřej Novotný
Režie, scéna: Ondřej Štefaňák Divadlo X10 Praha, premiéra 24. 2.