Kyselé jablko úspor

Novela o menší valorizaci penzí má možná právní vady, ale pro stabilitu financí je nutná

Debata o zákoně tlumícím nejbližší další valorizaci starobních penzí má rovinu právnickou, tedy zda není na schválení takového zákona pozdě a zda je namístě využití režimu legislativní nouze, a rovinu číselnou, tedy zda je správně, aby podíl průměrného důchodu k průměrné mzdě stoupl až na historicky v České republice nevídaných 47 procent průměrné mzdy.

Jako ekonom se omezím jen na druhou uvedenou rovinu. Nejdřív je třeba uvést na pravou míru čísla, kterými vládní návrh novely argumentuje.

Podíly průměrného starobního důchodu a průměrné mzdy pro minulé roky počítá jako podíly důchodu v prosinci daného roku k průměrné mzdě za celý rok. A to je takový drobný statistický faulíček, díky němuž vyjde podíl vyšší, než by správně vyjít měl. Průměrná mzda i průměrný důchod totiž během každého roku rostou. Takže počítáme-li podíl důchodu z konce roku a průměru mzdy za celý rok, dostaneme číslo vyšší, než jaké bychom měli pro srovnávání obou veličin používat. Například pro rok 2022 návrh mluví o podílu 45 procent, ale korektní číslo je jen zhruba 42 procent.

Na druhé straně je tu ale rozdíl v danění: z mezd se na rozdíl od důchodů odečítá daň a část pojistného, takže příjemcům mezd jdou do kapes jen asi tři čtvrtiny hrubé mzdy. Pokud bychom použili čistou mzdu, aby srovnání bylo skutečně zcela korektní, vyšel by podíl průměrného důchodu a průměrné (čisté) mzdy daleko vyšší: namísto výše odvozených 42 procent by to bylo asi 56 procent.

Příliš drahé důchody

Jestli se nám zdá průměrný důchod ve výši 56 procent čisté mzdy správný, nebo příliš vysoký, nebo příliš nízký, to je čistě politické, normativní rozhodnutí. Neexistuje žádná ekonomická teorie, která by říkala, že podíl průměrného důchodu a průměrné mzdy má být nejlépe tolik a tolik procent.

Existuje ale samozřejmě velmi jasný ekonomický limit, kterému se toto rozhodnutí musí podřídit, a to sice dlouhodobá udržitelnost veřejných financí. V ideálním případě bychom jistě chtěli, aby byl poměr důchodů k čistým mzdám mnohem vyšší než 52 procent; jenomže výdaje na důchody nejsou zdaleka tím jediným, co je třeba z veřejné kasy hradit, přičemž je třeba tuto kasu plnit dostatečným výnosem z daní.

Celkově tedy jde o jednoduchou účetní aritmetiku: čím vyšší má podle našich představ být relativní blahobyt seniorů (při nezměněných ostatních druzích veřejných výdajů), tím vyšší musejí být sazby odvodů (daní a pojistného) uvalených na nynější nebo budoucí poplatníky.

Už po dlouhá léta je známo, že při svém dosavadním nastavení se české veřejné finance, především právě z důvodu stárnutí populace, budou postupně posouvat k rostoucím deficitům. Nedávné mimořádné valorizace důchodů problém ještě zesílily. A tak při nynějších odvodových sazbách – které Fialova vláda odmítá výrazně navýšit – jsou české důchody příliš drahé: příliš vysoký je buď průměrný důchod, nebo počet těch, kterým jsou důchody vypláceny. Změna je nutná prostě proto, aby byl celý systém vůbec ufinancovatelný.

Elegantním řešením by bylo zlepšit úroveň „veřejných služeb ekonomice“tak, aby se dlouhodobě českým firmám lépe dařilo, tedy aby se zvýšila hodnota produkce české ekonomiky. Výsledkem by byl růst daňového inkasa i při nezměněných daňových sazbách – a problém nezvládnutelně vysokých důchodů by se tak zmírnil nepřímou, bezbolestnou cestou.

Jenomže pokrok ohledně zlepšování služeb, které stát poskytuje ekonomice (jednoduché, stabilní a předvídatelné prostředí v oblasti daní, zákonů a soudnictví; malá byrokratická zátěž; podpora vazby školství na měnící se potřeby ekonomiky a podobně), probíhá jen glaciálním tempem a jeho urychlení se bohužel čekat nedá.

Čím vyšší má podle našich představ být relativní blahobyt seniorů, tím vyšší musejí být sazby odvodů uvalených na poplatníky

Bolestná opatření

A tak je nutno přistoupit k opatřením přímým, z pohledu dnešních a budoucích penzistů bolestným. Jedním takovým opatřením je právě teď diskutované zpomalení či dokonce přechodné zastavení mechanismu valorizace důchodů.

Ve prospěch ztlumení valorizace lze jako dodatečný argument – vedle už zmíněné udržitelnosti veřejných financí – uvést jakousi „rozpočtovou solidaritu“: průměrný starobní důchod byl ke konci loňského roku meziročně vyšší o 17 procent, zatímco například průměrný plat pedagogických pracovníků, tedy jiné skupiny lidí příjmově závislých na státu, se zvýšil jen o velmi nízké jednotky procent.

Zpomalení valorizací ale stačit nebude. Druhým základním opatřením, ovšem opět bolestným, je zpomalení přesunu lidí ze skupiny pracujících do skupiny příjemců penzí – to jest, zvýšení věku pro odchod do důchodu.

U profesí, které nelze dělat do vysokého věku, je řešením buď včasná rekvalifikace lidí zastávajících tyto profese, nebo možnost jejich dřívějšího odchodu do důchodu vyvážená předchozím placením vyšších pojistných odvodů.

Vláda začala v poslední době mluvit o pomalejším růstu důchodů i o zvýšení důchodového věku. Za politickou odvahu konečně kousnout do kyselého jablka úspor je podle mého soudu ji třeba pochválit.