Roglič už vítězí, na Giru touží po odplatě
Jen najížděl kilometry. Zatímco jeho největší soupeři už dávno zahájili sezonu, on stále pobýval na kempu na Tenerife. Na Tirrenu-Adriatiku se už ale přeci jen i Slovinec Primož Roglič pustil do závodění. A touží po ročníku, který bude po loňském zklamání zase úspěšný.
V zahajovací časovce italského závodu skončil dvanáctý se ztrátou 49 sekund na vítězného Filippa Gannu. V dalších dvou sprinterských etapách zapsal 67. a 26. místo.
A včera? To se už dočkal vítězství. V závěrečném stoupání si počkal na vhodnou chvíli, posunul se na čelo prořídlého balíku a jeho nástupu už nikdo nestačil. Marně ho stíhali Julian Alaphilippe či Adam Yates.
Slovinec ukázal nejvíc sil. Přitom před startem Tirrena mluvil spíše umírněněji. Brzdil přehnaná očekávání. „Mým hlavním cílem je si znovu zazávodit a být zpátky v pelotonu. Když budu schopný jezdit s nejlepšími, tak super. Ale žádný tlak na sebe nevyvíjím,“povídal třiatřicetiletý jezdec stáje Jumbo-Visma.
Vlastně už bylo velkým překvapením, že se na startu vůbec objevil. Podle původních plánů se měl totiž touto dobou ještě připravovat v kopcích Tenerife a první závod absolvovat až ke konci března Kolem Katalánska.
„Jenže na soustředění jsem pocítil, že jsem už v takovém stadiu, že můžu soutěžit. Mám za sebou dobrý tréninkový blok a cítím se připravený,“vysvětloval.
A tak po skoro šestiměsíční pauze zase závodí. Odhodlaný, motivovaný.
Ale zároveň i poučený? Letošní sezona má být pro něj svým způsobem útěchou. Útěchou za všechny ty předešlé roky, kdy neustále padal, bojoval s bolestí i s nesplněným snem v podobě vítězství Tour de France.
Karamboly ho stály triumfy na Critériu du Dauphiné 2020, Paříž-Nice 2021 a také o šanci zabojovat o titul na posledních dvou Tour.
Bývalo pravidlem, že si náladu vylepšoval na Vueltě, kterou třikrát po sobě vyhrál, jenže loni nedokončil ani ji.
A jak jinak než po pádu.
On i jeho trenéři sice soudí, že má obrovskou smůlu. Mnozí však v opakovaných nehodách vidí neobratnost.
„Chybí mu mládežnické kategorie. V nich jste takovým otloukánkem. Kolikrát spadnete na pusu, jenže přitom se naučíte, jak jezdit přes mokré koleje, jak se pohybovat v pelotonu a další,“připomíná František Raboň Slovincovu skokanskou minulost.
Takový už ale Roglič bude asi pořád. Místo závodění má raději pořádný trénink. Než aby čelil neustálému tlaku veřejnosti, raději odjede na Tenerife, kde hodiny a hodiny dře.
Podobný scénář měl opakovat i letos. Ještě zkraje sezony tvrdil, že jeho jediným závodem před vrcholem v podobě italského Gira bude Kolem Katalánska. Dobře, teď k němu přidal i Tirreno. Ale opravdu dva závody stačí?
„I pro nás je trochu tajemný,“říkal Remco Evenepoel, s nímž by měl Slovinec svést souboj o krále italské Grand Tour.
Bojovnost se Rogličovi upřít nedá. Po tolika zklamáních a bolestech se pokaždé vrátil. Nevzdává se lehce. Když upadne, snaží se zpátky nasednout na kolo a v roztrhaném dresu alespoň dokončit etapu. Přitom věří, že se jeho stav další den zlepší a bude moci pokračovat.
Už několikrát si i během závodu sám nahodil vykloubené rameno. Třeba po loňském pádu během páté kostkové etapy Tour si od diváka půjčil židli, přehodil přes ni ruku, zatáhl. A bylo zpět.
„Samozřejmě to ale nebylo ideální. S ramenem jsem už měl problémy delší dobu a dospělo to do stadia, kdy musím na operaci,“rozhodl se loni.
Chirurgický zákrok podstoupil v říjnu a po něm měl dva měsíce klidu. Na kolo se vrátil v prosinci a od ledna už naplno trénuje.
„Naštěstí nejsem plavec,“směje se. „Teď už je to ale v pořádku. Dokonce i na časovkářském kole, na němž jsem měl zprvu problém, můžu sedět normálně. Což se před Girem hodí.“
A proto se ani nyní nevzdává. Což včera potvrdil.