Střídání na Hradě
Po deseti letech skončilo funkční období prezidenta Miloše Zemana. Spousta lidí si oddechla. Zemanův odchod jako leitmotiv obchází opakující se komentář: „aspoň se už za něj nebudeme muset stydět“. Ten se nachází na sociálních sítích i ve vyjádření nejrůznějších občanů pro média. Zažila jsem takový stud také, a to za dosti nepříjemných okolností. Před několika lety jsem byla na Ukrajině účastnicí diskusního pořadu spojeného s promítáním filmu o Olze Havlové. Nejčastější otázka však zněla: „I što vaš preziděnt?“Vysvětlovala jsem, že jsem prezidenta nevolila a politicky s ním v mnohém nesouhlasím (možná zbytečně připomínám, že to bylo ještě v době, kdy byl Zeman ctitelem Ruska a Putina), ale mohu o tom veřejně mluvit a psát – to je přece demokracie. Když jsme ale nastoupily s jinou účastnicí diskuse v Dnipru do taxíku, zeptal se nás taxikář, odkud jsme, a když jsme odpověděly, že z Prahy, hned následovala ta obligátní otázka: „I što vaš preziděnt?“Moje společnice odsekla: „Ničevo. Vsjo vremja pjanyj.“(Nic. Ten je pořád opilej.)
Fakt, že Zeman na veřejnosti i před zraky kamer často vystupoval opilý, nebyl jediným důvodem ke studu, který značná část české veřejnosti za svého prezidenta pociťovala. Často útočil na novináře, lhal, šířil nepodložené zvěsti, udílel pochybné amnestie – a to se ani nepustím do svévole a krádeží lidí, jimiž se obklopil. Média i sociální sítě nás tím v posledních dnech zaplavily až až. A to ještě uvidíme, co vyjde najevo po jeho (a jejich) odchodu. Nezdá se, že by nový prezident hodlal v Zemanově papalášství a povýšenosti pokračovat, vystupuje střízlivě a přívětivě. Zjevně nás tedy stud za prezidenta přestane tížit. To je opravdu dobře, vrcholní politici a prezident na prvním místě mezi nimi přece jen určují tón.
Vyprávěl mi jeden pravidelný návštěvník venkovské improvizované hospody (domu, kde se v době covidových uzávěr scházeli sousedé u piva), že všichni jeho spolustolovníci Zemana volili. Když se jich ptal proč, byla odpověď jednoznačná: „Protože jim to umí nandat.“Ano, i to je součást české (i obecně lidské) povahy – svést vlastní nespokojenost a neúspěšnost na někoho konkrétního a proti tomu se vymezit, co možná „mu to nandat“. A jestliže je hlava státu propagátorem této odporné vlastnosti, nepochybně něco není v pořádku.
Ale abych nebyla jen negativní – měli jsme minulý týden setkání disidentů a vládla tam báječná atmosféra. Žádné „nandavání“, žádné ponuré diskuse o tom, kdo za co může. Bylo to bezprostřední setkání lidí, kteří mají nebo mívali něco společného, provázela je radost, že ač nás ubývá, přece jen je nás ještě dost, abychom zaplnili menší sál. A že nás nespojuje jen minulost, že děláme společně i s dalšími lidmi nejrůznější věci. Takhle má podle mého vypadat zdravá společnost, schopná překonávat obtíže, spolupracovat i přes rozdílný názor na to či ono a rozvíjet se!