Vnímání a zavnímání

ZNáš slovník býval pestřejší. Vedle myslím si jsme říkávali i všímám si, cítím, zdá se mi, mám dojem, pozoruju. Všechno se teď vejde pod slovo vnímám.

ná to asi každý rodič: mluvíte k dítěti, udílíte důležité pokyny či užitečné rady, a náhle vás přepadne tušení, že vaše slova nepadají na úrodnou půdu. Ve tváři syna či dcery zpozorujete nepřítomný výraz značící, že závada sice není na vašem přijímači, přesto se s celým proslovem klidně můžete jít klouzat. Dítě je duchem nepřítomno a nevnímá vás.

Vnímání je zajímavá záležitost. Slovník spisovné češtiny praví, že vnímat znamená postihovat smysly, tedy zrakem, sluchem, hmatem, čichem a chutí. Za normálních okolností tudíž dítě vnímá, že na něj rodič mluví, zatímco pohyb Země kolem Slunce odehrávající se ve stejném okamžiku je pro jeho smysly nepostižitelný. Zároveň ale dítě může slyšet rodičovské bzikání, aniž by vnímalo obsah slov: to nám napovídá, že vnímat má ještě další význam, a sice chápat, rozumět. Do hry vstupuje rozum – pokud tedy duch dítěte prodlévá u počítačové hry nebo blížícího se rande, na dekódování rodičovské promluvy už mu nezbývá kapacita.

V poslední době se zdá, že ve veřejném prostoru se s vnímáním přímo roztrhl pytel. Vnímají politici, celebrity, odborníci i laici. Kdykoli se někdo k něčemu vyjadřuje, neopomene poznamenat, že vnímá. Zvláštní oblibě se těší fráze vnímat něco jako hrozbu:

zatímco většina Američanů vnímá jako hrozbu Čínu, většina Čechů vnímá jako hrozbu Rusko. Aby taky ne, když podle experta Rusko nevnímá jaderné zbraně jako my. Dle experta z jiného oboru lidé už nevnímají antibiotika jako svatý grál. (Zkoumání, kdo co vnímá jako svatý grál, by mohlo přinést pozoruhodné výsledky.)

Při namátkovém procházení titulků se dále ukazuje, že bez ustání probíhají nejrůznější průzkumy, jejichž respondenti to či ono vnímají negativně:

migranty, digitalizaci, důchodce, inflaci, Romy, změny v městské hromadné dopravě, nebo dokonce otěhotnění v pozdním věku. A v rozhovorech se místo Co si myslíte o XY? čím dál častěji ozývá Jak vnímáte XY?

Není to tak dávno, co byl náš slovník poněkud pestřejší. Vedle myslím si jsme říkávali i všímám si, cítím, zdá se mi, mám dojem, pozoruju. Dále jsme různé věci brali v potaz, případně jsme i zastávali názor. Za hrozbu jsme leccos pokládali nebo považovali. Všechny tyto úkazy, vjemy a myšlenkové pochody se teď bez problémů vejdou pod vnímám. Určitě je to pohodlnější; vzhledem k tomu, že vnímání je subjektivní, není nutno mít názory ničím podložené, nepotřebujeme argumenty, stačí, že vnímáme, a nikdo nám do toho nemá co mluvit.

Aby toho nebylo málo, jsou tu i strašlivé tvary navnímat a zavnímat;

dříve se hojně vyskytovaly hlavně v oblasti různých relaxačních cvičení, dnes je však potkáme kdekoli – třeba u popisu jistého druhu bot, z nichž údajně můžeme zavnímat eleganci a šmrnc, nebo v doporučení, abychom před zahájením rekonstrukce bytu pořádně navnímali prostor.

Asi je dobré počítat s tím, že reakce na rodičovské nabádání může znít: „Do půlnoci doma? Vnímám, že máte problém.“