Hon na ponorky
ARozdíl mezi Šamanem (populárním ruským zpěvákem), který zpívá „Jsem Rus“, a Brucem Springsteenem, který zpívá „Narodil jsem se v USA“, je ten, že Springsteenovi závidíte
merický časopis Newsweek píše o rostoucích aktivitách ruského ponorkového loďstva podél pobřeží Spojených států. Dochází k němu postupně v posledních měsících a má zahrnovat také přítomnost jaderných ponorek, které jsou schopny ohrozit prakticky všechny významné cíle v USA.
Na první pohled to zní strašidelně – zejména vzhledem k Putinovu neustálému protahování jaderných svalů (hrozby raketovým útokem, odstoupení od jaderných dohod s USA a tak dále). Nepodléhejme ale této hysterii. Ruské ponorky v Atlantiku jsou spíš dokladem slabosti než síly.
Teorie impérií praví, že mocnosti mají v zásadě dvě možnosti, jak používat sílu. Mají soft power, tedy kulturní, ekonomické a intelektuální zdroje, kterými mohou ostatní přivábit do svojí sféry vlivu. To je oblíbená americká cesta, kdy se národy celého světa (včetně České republiky) dívají na hollywoodské filmy a následně chtějí pít Coca-Colu, říkat „totally“a jet utrácet do New Yorku.
Mají také svou hard power – to jsou ty stovky tanků M1 Abrams, stíhaček F-35 a dronů Reaper, kterými Washington disponuje. Pokud se rozhodnou je na jednom místě koncentrovaně použít, jakákoli pravidelná armáda světa nemá šanci jim čelit. Ukázaly to první dny invaze do Afghánistánu a do Iráku, i precizní americké zásahy proti vůdcům Islámského státu.
Existuje také možnost soft power a hard power kombinovat. Akademici tomuto postupu říkají smart power, tedy chytrá síla, a USA ji dlouhé roky používaly vůči Rusku. Prezident George W. Bush jezdil s ruským prezidentem Putinem na ryby – zároveň chtěl ale ve střední Evropě stavět protiraketové radary. Když následně Putin začal svou invazi proti Ukrajině (2014), Donald Trump do Kyjeva jako první poslal smrtící zbraně. (Berlín a Paříž tehdy pohříchu posílaly jen peníze a slova podpory.)
To, co mají Rusové, není soft power ani hard power. Rozdíl mezi Šamanem (populárním ruským zpěvákem), který zpívá „Jsem Rus“, a Brucem Springsteenem, který zpívá „Narodil jsem se v USA“, je ten, že Springsteenovi závidíte. Šamana v lepším případě litujete, v tom horším (jako mnozí v našich zeměpisných šířkách) k němu cítíte vrozenou averzi. Rozdíl mezi ruskými a americkými raketami je zase v tom, že ty americké trefují cíl.
A tak je to nakonec i s těmi ruskými ponorkami v Atlantiku. Na konci článku Newsweeku se dozvídáme, že vlastně nemají munici. (Nemají ji ostatně ani některé ruské jednotky na Ukrajině, jež procházejí ostrými boji, tak proč by ji měly mít ruské ponorky v Atlantiku?) To, že je Putin k americkým břehům vůbec poslal, svědčí spíš o tom, že už neví, jak jinak na sebe upozornit. Věří snad někdo skutečně tomu, že by se Rusko, které není schopné dobýt jedno provinční město na Donbase, chtělo pustit do přímého konfliktu se Spojenými státy? Samo by si podepsalo vlastní ortel smrti. A to je jistě to poslední, co si Putin přeje.