Bez filozofických fakult by se stát rozpadl

Uplynulé týdny přitáhly pozornost médií k oblasti školství hned dvakrát – jednak projednáváním garantovaného příjmu v regionálním školství, jednak aktivitami okolo filozofických fakult. Jejich akademické obce (ne náhodou v době bezprecedentní inflace) zvedly téma nerovných a nedůstojných mzdových podmínek i celkové podfinancování humanitního a společenského vzdělávání a vědy. Kromě vlažné reakce politické reprezentace, popírající takto proklamovaný důraz na školství i výzkum, vyvolala medializace tématu nemálo ohlasů na sociálních sítích i v diskusích pod zpravodajskými články.

Čtení těchto komentářů bohužel nebývá radostné – zejména ale svědčí o tom, že minimálně část veřejnosti má výrazně zkreslené a chybné představy o tom, co se na filozofických fakultách učí, zkoumá, dělá. O tom, kdo jsou jejich absolventi, kde pracují a co společnosti přinášejí.

Klišé vedle klišé

Hluboce zažitá klišé začínají už u samotného názvu filozofická. Úvaha je to prostá: lékařské fakulty „produkují“lékaře, pedagogické fakulty pedagogy, a filozofické? Samozřejmě filozofy.

V našem případě ovšem podobné rovnítko neplatí, neboť drtivá většina absolventů studuje jiné obory a diskutujícími opakovaná domněnka, že školy zahlcují trh práce nepraktickými mudrlanty, se tudíž nezakládá na pravdě. Ostatně i tato nálepka filozofie je mylná – zmiňme jen namátkou čistě praktickou filozofickou disciplínu etiky, před kterou leží v proměňujícím se světě úkoly od řešení medicínských dilemat (dlouhověkost, paliativní péče, eutanazie) až po modelování chování autonomních vozů v mezních situacích.

Vraťme se ale k úvodnímu problému – kdo jsou tedy absolventi filozofických fakult? Překvapivě valné množství z nich tvoří učitelé. Vysoce kvalifikovaní odborníci, profesoři na gymnáziích a jiných typech středních škol. Vyučující češtiny, cizích jazyků, historie, společenských věd, základů práva nebo ekonomie, kterých je již nyní např. v Praze a velkých městech i v periferních regionech mnohdy nedostatek. Je přitom přirozeným zájmem každého rodiče, aby jeho potomci dostávali co nejlepší vzdělání, tedy aby je jakýkoliv předmět učil vystudovaný profesionál. Význam lingvistů, překladatelů a tlumočníků, další markantní skupiny absolventů filozofických fakult, pak snad není potřeba zdůrazňovat, vzpomeneme-li na umístění České republiky v srdci Evropy a propojenost tuzemského hospodářství se zahraničními ekonomikami.

Nacházíme se v epoše, o níž nápadně často hovoříme jako o „krizové“, s odkazy na sérii závažných fenoménů: koronavirovou epidemii s desetitisíci mrtvými, ekonomickou nestabilitu, geopolitické tenze včetně války na Ukrajině, hrozbu nezvládnuté imigrace nebo mezinárodního terorismu. I zde se při řešení příčin a dopadů na teoretické a praktické rovině zapojuje škála oborů pěstovaných na FF, jako jsou historické vědy, mezinárodní a areálová studia, kulturologie, sociologie a sociální práce či psychologie. Pro univerzity je výzvou, aby veřejnost vnímala expertní práci těchto vědců a pedagogů více než okrajové proudy, ztělesněné marginálními činy genderových či klimatických aktivistů.

Bez vzdělání chybí péče o duši

Filozofické fakulty mají ještě jednu nezanedbatelnou roli. Jsou rozkročeny mezi zavazující tradice a dynamiku současné i přicházející doby. Zachovávají povědomí o tom, kdo jsme, jaké jsou naše kořeny a minulost. Ctí naši kulturu a společenské hodnoty, zkoumají kultury a společnosti jiné. Sledují moderní trendy a vstupují do nich výzkumem a vzděláváním, které jsou založeny na idejích humanity. Pokud uvedené poznámky zní až příliš abstraktně, připomeňme, že jsou to právě filozofická učiliště, která byla autokratickými a totalitními režimy v moderních i dřívějších dějinách omezována, cenzurována nebo uzavírána mezi prvními.

Úhrnem a skrze příklady – bez vzdělání, jenž tyto fakulty nabízejí, by žáci středních škol nemohli získat teoretické ani praktické vědomosti a kompetence. Politická rozhodování v sociálních nebo ekonomických záležitostech by nemohla být korigována odborníky, kteří problematice reálně rozumějí. V oblasti kultury a médií bychom museli mj. rezignovat na fungování knižního trhu nebo zapomenout na čtenářsky a divácky oblíbené překlady zahraničních děl. Již tak nedobrá dostupnost psychologické péče o děti i dospělé by se postupně zhoršovala… Filozofické fakulty nejsou „zbytným odkladištěm“a „drahou zábavou“, ale naopak zásadní součástí vzdělávací soustavy, a tedy i naší společnosti. Leč aktuálně neudržitelně podfinancovanou.