Blízkovýchodní průlom v čínské režii
Saúdové se s Íránci v Pekingu dohodli na oživení diplomatických vztahů. Může to vést ke stabilizaci v celém regionu, míní expert
Nečekaně přišlo minulý pátek oznámení o obnovení diplomatických vazeb mezi Rijádem a Teheránem, jež se přerušily v roce 2016. Ještě překvapivější pak pro mnohé pozorovatele bylo, že k uzavření dohody došlo v čínské metropoli Pekingu. Podle experta na Blízký východ z Masarykovy univerzity v Brně je načasování tohoto kroku do určité míry záhadou, z hlediska všech zainteresovaných stran ale dává smysl. Zatímco Saúdům má dohoda přinést především klid, Íráncům zejména menší mezinárodní izolaci. Čína v roli zprostředkovatele podle Krause jasně ukázala své ambice hrát v regionální politice Perského zálivu – dlouhodobě považovaného za jakési výsostné území Spojených států amerických – čím dál silnější roli.
Josefa Krause
LN Zlepšení vztahů mezi Saúdskou Arábií a Íránem by podle televize al-Džazíra mohlo mít pozitivní vliv na bezpečnost v regionu. Obě země se dohodly i na vzájemném respektování státní suverenity, na nezasahování do vnitřních záležitostí a také na aktivaci dohody o bezpečnostní spolupráci z roku 2001. Co takový krok, jakým je navázání diplomatických vztahů, dále znamená pro oba státy v praxi?
Běžně jde o to, že jedna země bude mít otevřená velvyslanectví a konzuláty v druhé zemi a naopak. Jedná se v podstatě o jakousi standardizaci vztahů, jež byly fakticky přerušeny v roce 2016, kdy v reakci na popravu šíitského duchovního v Saúdské Arábii vyšli rozhněvaní Íránci do ulic a začali útočit na saúdské zastoupení ve vlastní zemi a de facto vypálili saúdskou ambasádu v Teheránu. Tehdy také došlo k přerušení diplomatických vztahů.
LN Proč k jejich obnovení došlo zrovna nyní?
Načasování je do určité míry záhadou. Všichni věděli, že se k tomu schyluje, že na tom zúčastnění mají zájem, jen se nevědělo, kdy a jak to klapne. Spekulovalo se o tom už několik let, ale obě země se k tomu ne a ne dostat. Až nyní, když proběhla jejich přímá jednání zprostředkovaná Čínou, došlo k průlomu.
To, že dohodu zprostředkoval právě Peking, lze považovat za jakési překvapení. Avšak celkově to vlastně dává smysl a obnovení vztahů bylo na spadnutí.
LN Jaké pro to byly stěžejní důvody?
Je třeba to vnímat v kontextu doby a situace obou zemí. Írán je zmítán vnitřními problémy a nepokoji, zároveň se svojí podporou Ruska ve válce na Ukrajině dostal do ještě větší izolace, než byl kdy předtím. Válečným dobrodružstvím je přitom izolované i samo Rusko. Írán přitom potřebuje globálního partnera, který na tom není stejně mizerně jako on sám. Našel jej právě v Číně, která jednání zprostředkovala a má vazby na Saúdy, o čemž svědčí fakt, že loni v prosinci navštívil Rijád čínský prezident Si Ťin-pching. Peking zkrátka hraje v oblasti Perského zálivu čím dál výraznější roli s tím, jak se snaží zabezpečit si pravidelný a stabilní přísun energetických surovin, ideálně za dobrou cenu. Toho se dá dosáhnout tržními mechanismy i dobrou diplomacií.
Pro samotné Saúdy znamená obnovení diplomatických vazeb s Íránem především kýžený klid, ale možná také získání kontroly nad Jemenem. Delší dobu se totiž spekuluje o tom, že se Saúdská Arábie společně s Íránem domlouvají i nad rozdělením vlivu v oblastech, kde podporují soupeřící strany konfliktu. Saúdům by zůstal Jemen, Íráncům Libanon a Sýrie.
Nicméně toto může být předmětem teprve až dalších dohod a vyjednávání. Nyní jde skutečně jen o normalizaci vztahů.
LN Nakolik ono „jen“změní situaci v regionu?
Regionálně to bude mít veskrze stabilizační dopad. Jak Saúdská Arábie, tak Írán představují důležité regionální mocnosti v oblasti Blízkého a Středního východu. Reálně spolu soupeří v řadě lokalit typu již zmiňovaných – Jemenu, Sýrie, Libanonu či Iráku. V některých z nich je míra vzájemné animozity natolik velká, že se hovoří až o zástupné válce na území třetí země. Zlepšení vztahů mezi oběma rivaly tak může vést ke stabilizaci situace v celém regionu. Na druhou stranu ovšem ne nutně k vyřešení konfliktů ve zmiňovaných zemích.
LN A ovlivní obnovený dialog mezi rivaly Saúdskou Arábií a Íránem nějak i zbytek světa?
To je vlastně v tuto chvíli nejasné. Ale je tu několik úrovní, na nichž se to opravdu může projevit. První z nich je prokázaná ambice Číny hrát větší roli v regionální politice Perského zálivu, která je už od tzv. Carterovy doktríny (koncepce zahraniční politiky Washingtonu pro Blízký východ, která se začala uplatňovat v 80. letech 20. století. USA se obávaly, že tehdejší SSSR může proniknout až k Perskému zálivu, a tehdejší prezident Jimmy Carter prohlásil, že jakýkoli takový pokus bude považován za ohrožení životních zájmů USA – pozn. red.) považována za jakési výsostné území Spojených států.
Druhou úrovní je možné otevření dveří pro zmírnění napětí mezi Íránem a Západem, kde by právě Saúdská Arábie mohla začít hrát roli prostředníka či moderátora. V důsledku toho by mohlo dojít až na obnovení rozhovorů o íránském jaderném programu či třeba i o napjatém vztahu vůči Izraeli.
Pak je zde vždy přítomná energetická dimenze problému. Perský záliv je nejbohatším regionem na ropu a zemní plyn na světě. Snížení napětí v oblasti, či dokonce navázání nějakého vztahu spolupráce a tolerance by se mohlo v budoucnu pozitivně promítnout do stability cen těchto surovin na světovém trhu. V konečném důsledku i snížení ceny energií na burzách.