Můj dědeček kněz a básník
(1967) patří mezi nejvýraznější slovenské spisovatelky po roce 2000. V češtině jí vyšly tři knihy, ta nejnovější v nakladatelství Akropolis před pár týdny. Jmenuje se Konvália a sleduje příběh autorčiny babičky Valérie, mladé Židovky, která se těsně před
LN Kdy jste slyšela o dramatickém vztahu svých prarodičů poprvé? Vyprávěla o tom vaše matka?
Myslím, že mi ten příběh v hrubých obrysech vyprávěla, když jsem byla asi ve třetí nebo čtvrté třídě základní školy. Nejvíce mi utkvěl v paměti zvláštní pocit, že můj dědeček vlastně není můj dědeček – a že mým dědou je ten pán, se kterým jsem se jako dvouletá fotila ve Vídni. Najednou jsem pochopila, proč mám v albu celou jednu stránku zaplněnou fotografiemi s ním, s Rudolfem Dilongem. Nicméně celý život jsem jako svého dědečka vnímala matčina otčíma Jozefa Krivdu.
LN Jak se ti dva, mladá Židovka a františkánský kněz, seznámili?
Seznámili se ještě před válkou. V knize píšu, že v roce 1936, ale později jsem objevila pramen, který nás vede do roku 1938. Tehdy se v Malackách konala beseda se dvěma spisovateli: tamějším rodákem, spisovatelem Ľudem Zúbkem a básníkem Rudolfem Dilongem, který žil v malackém klášteře. Akce proběhla v hostinci Bersón a zúčastnila se jí i mladá Valéria Reiszová, rovněž dcera hostinského, i když z jiné hospody, která ráda malovala, ale taky sama psala básně.
Později vzpomínala, že se o ni Dilong velmi zajímal. Po besedě k ní přistoupil a zeptal se jí, jestli má ráda poezii – a ona ochotně odpověděla, že ano, ale že od něj zatím žádnou sbírku nemá. Dilong
ji pozval, aby za ním přišla do kláštera, že jí dá své sbírky a také básně francouzských surrealistů. A ona přišla.
LN Dilong publikoval ve 30. letech víc než desítku knížek. Jak se změnila jeho pozice po 14. březnu 1939, kdy byl vyhlášen „slovenský štát“, který se přidal na stranu nacistického Německa?
Myslím, že jeho pozice zůstala stejná. Byl výraznou osobností, uznávaným básníkem a 14. březen 1939 přivítal nadšenou básní. Patřil k duchovním a nic nenasvědčovalo, že by se chtěl jakkoli distancovat od toho, co se v jeho rodné zemi dělo.
LN V jednačtyřicátém roce vydal Dilong sbírku Konvália. Co všecko do toho „konvalinkového“názvu schoval?
To si můžeme jenom domýšlet. Ze sbírky není jasné, komu ji věnoval. Ale když vezmeme předponu „kon“, latinsky „con“, tedy „s“, a hru se jménem Valéria, dávalo by to smysl: „S Valériou.“Ten název jsem přejala pro svou knížku a ukázalo se, že jsem asi zvolila správně: tahle květina opravdu sehrála v jejich životech až ikonickou roli. Poté, co moje knížka v roce 2016 vyšla, našlo se doma ve starém gauči dalších šedesát dopisů, které psal Dilong Valérii v polovině 60. let. V dopise z 18. března 1966 píše z Pittsburghu: „Ani nevíš, jakou radost mi udělaly ty tři konvalinky. Dostal jsem je poštou pěkně zabalené v papíru, nepomačkané, nepolámané. A říkal jsem si: Kdybych náhodou umřel a byl pohřben tady, v cizí zemi, nechám si je dát do hrobu, aby mě když ne slovenská země, alespoň slovenské květiny po smrti hřály. Budu si jich vážit jako toho nejcennějšího daru od Tebe.“
LN V červnu 1942 se Rudolfu Dilongovi a Valérii Reiszové narodila dcera, vaše matka. Co to znamenalo pro jejich vztah?
V první řadě musím říct, že jejich dítě bylo chtěné. Rudolf Dilong to mé mámě řekl, když už byla dospělá, v roce 1969, během jejich jediného setkání po dlouhých desetiletích. Bylo to tedy dítě hlubokého a zároveň beznadějného vztahu, který jeho rodiče ještě více sblížil, ale zároveň v hrůzné době holokaustu také znásobil jejich strach o holou existenci.
LN Po válce Dilong odešel do exilu. V knize píšete: „Zrada nejbližšího člověka. Odešel, opustil ji. Zdrhl.“Měl strach, že ho ocejchují jako kolaboranta, a proč nevzal ženu a dceru s sebou?
Strach z pronásledování v tom určitě sehrál svou roli. Ale dál můžu zase jenom spekulovat: možná měli s Valérií vztahovou krizi, možná se Dilong obával, jak a z čeho by žili, kdyby byli jako rodina. A proč s sebou partnerku a dceru do ciziny nevzal? Z životopisu Dilongova současníka Mikuláše Šprince, s nímž emigroval, jsem vyrozuměla, že na své cestě jako kněží často klepali na dveře kostelů a klášterů. Přítomnost ženy a dítěte by vše komplikovala, a navíc na cestě do emigrace bylo mnoho nástrah, nepohodlí, nemocí. Nechci ho omlouvat, ale ani nad ním nechci vynášet soudy.
LN Kolaboroval za války?
Kolaboroval. V roce 1939 vydal sbírku Gardisté, na stráž!, k níž napsal úvod hlavní velitel Hlinkovy gardy Alexander Mach. Údajně publikoval také báseň na oslavu prezidenta Tisa, ale až v padesátých letech, kdy už byl v exilu. A jistě by se našly i další básnické lapsy.
Na druhou stranu musím říct, že jsem v žádném z jeho textů nenašla ani náznak antisemitismu. A je třeba také dodat, že díky svým známostem s politickými představiteli válečného slovenského státu se mu podařilo zachránit život mé babičce a jejich dceři a pomohl ještě dvěma babiččiným bratrům. Nebýt toho všeho, nebyla bych dneska na světě.
LN Vracel se Dilong později na Slovensko? Setkal se s bývalou rodinou? Došlo k nějakému vyjasnění, smíření?
Pokud vím, navštívil Slovensko v roce 1969 na tři dny. Odskočil si tam z Vídně, protože mu to umožňovalo tehdejší takzvané víkendové vízum. Takže se na chvíli vrátil do domku na Letné v Bratislavě, kde kdysi žili, ale než se stačil rozkoukat, přišla si pro něj Státní bezpečnost a odvezla ho k výslechu. To byl asi zlomový okamžik, protože pokud v té době reálně uvažoval o návratu do vlasti, tahle událost ho odradila. V Bratislavě se také setkal s bratrem své babičky Františkem a novinářem Gabem Rapošem. Víc toho nestihl, ale údajně se mu obnovené město, které opouštěl v červenci 1945 zničené válkou, velmi líbilo.
LN Dilong byl celý život nesmírně literárně činný. Co napsala vaše babička?
Vím o čtyřech jejích sbírkách; dvě vyšly, dvě zůstaly v rukopise. První jsou juvenilie, o kterých jsem při psaní Konválie nevěděla. Pak byly vydány dvě básnické sbírky pod pseudonymem Ria Valé: Muškát a Můj sen o lásce. Jejich autorství bylo po desetiletí připisováno Dilongovi (který na nich měl, pravda, velkou redakční zásluhu). Pod autorčiným jménem vyjít nemohly, protože na Slovensku platil židovský kodex, který zakazoval občanům židovského původu jakoukoli uměleckou činnost. K desátému výročí Slovenského národního povstání pak babička Valéria uspořádala sbírku angažovaných básní, kde upřímně děkovala osvoboditelům. Tyto verše jí ale jistý slovenský spisovatel vrátil s výhradou, že je jako bývalá Dilongova milenka nemůže publikovat.
LN Závěrem své knihy píšete: „Mrtví se už nevrátí, i když stále zůstávají s námi. V rezonanci slov, příběhů i citů.“Jaké city chováte po letech k Rudolfu Dilongovi, jaké k babičce? A jaké k jejímu druhému muži, Jozefu Krivdovi?
Mám je ráda všechny, ale každého jinak. Babička pro mě dodnes představuje silnou ženskou hrdinku, od které jsem se hodně naučila. Rudolfa Dilonga si vážím jako básníka a cítím jeho ozvěny ve své DNA. Ale děda Krivda mi byl asi nejblíž v době, kdy chřadl a odcházel. Byl statečný a dal mi zásadní lekci, která ze mě možná udělala lepšího člověka.
Autor je literární a výtvarný kritik