Když láska hojí a tříští zároveň
Působivou inscenaci Čas srdce o milostném setkání mimořádných básníků Ingeborg Bachmannové (1926–1973) a Paula Celana (1920–1970) v poválečné Vídni připravilo brněnské Divadlo Husa na provázku. Nový titul režisérky Anny Davidové je sestavený z útržků jejich dopisů, neodeslaných konceptů a veršů. Autorskou péčí Terezy Marečkové vzniklo divadelně i literárně působivé drama obnažující velikost sžíravého a často labilního citu dvou géniů obcujících s jazykem.
Inscenace Čas srdce, podle níž Provázek nazval celou sezonu, ale není jen exkluzivní záležitostí pro literární historiky a fajnšmekry, kteří ji docení o něco více. Novinku Davidové, která se takto po mateřské vrací k režijní práci, lze totiž obecně číst i jako zobrazení fatálního milostného vztahu. Mezi Bachmannovou a Celanem více než dekádu existovalo osudové napětí, kdy nemohli být spolu ani bez sebe. A vlastně celou stominutovou novinkou prostupuje dvojznačnost akcelerujícího vztahu muže a ženy, který předznamenaly už dějinné okolnosti a traumata z nich vyplývající. Srazily se tady dva opačné póly: otec básnířky byl důstojníkem rakouské armády a člen NSDAP, zatímco Celanovi rodiče zemřeli v koncentračním táboře a on jen o vlásek unikl transportu. A oba jmenovaní si až do svých hořkých konců (Celanova sebevražda v Seině, na alkoholu a lécích závislá Bachmannová uhořela v bytě) v bouřlivém vztahu střídali polohu násilníka a oběti, traumatizujícího a zraňovaného.
Sytá obraznost
Osudový zápas se bez povrchních pikanterií, ale spíše přes jazyk jejich dopisů snaží uvidět scénář Terezy Marečkové a Anny Davidové. Inscenace je vlastně divadelní vivisekcí páru na základě jejich vzájemné komunikace (gros tvoří korespondence, oceňované verše zní spíše jako dekor), čímž je také vymezena intimita tohoto zápasu. Marečková ze jmenovaných dokumentů smontovala působivé pásmo a Davidová se skrze něj snaží nahlédnout až za tato soukromá slova. Bere tak diváka do mentálního prostoru, v němž se hraje podle slavného Wittgensteinova výroku: O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet. V inscenaci toto krédo rozkouskovaně a opakovaně zazní coby působivý song s muzikou Jakuba Kudláče.
Kromě použitého textového materiálu jsou dvě hlavní cesty, které diváka vedou do zajímavě opojného nitra Davidové inscenace: výprava Petry Vlachynské a herectví ústřední dvojice Sylvie Krupanské a Dominika Telekyho. Scénografka na komorním jevišti sklepní scény pod cihlovou klenbu vměstnala stísněný pokojíček obehnaný šedivými stěnami. V těch jsou čtyři různě velká zasunovací víčka a navrch něco kulatých otvorů, kterými se za Paulem při jeho halucinacích i milostném běsnění efektně protahují dámské končetiny. Tato místnost je ale ponejvíce vnitřním vesmírem obou zmíněných, v němž se sice píše na papír a ťuká na stroji, šoupe s nábytkem a žehlí, ale je to i surreálný prostor stále více zaplňovaný emocemi, pochybnostmi, vyčítáním i vyznáními. Bílý radiátor při zadní stěně není jenom topidlem, Krupanská se k němu zpočátku přiváže policejními pouty (citové okovy, které Paul Inge nasadil), aby z nich posléze lehce vyklouzla. Davidová ve své poetice sází na práci s rekvizitou, její divadelní imaginace je málem bezbřehá. Sytá obraznost místy i trochu zatemňuje básnické slovo a jeho metafory.
Vlachynské kostýmy využívající často latex a jednolitou barevnost bez vzorů výtečně demonstrují vysilující oscilování mezi protilehlými póly smyslnosti a duchovna. Výrazný, ale nikoliv agresivní rukopis Vlachynské je báječnou ilustrací a komentářem tohoto traumatického vztahu. Práce výtvarnice umocňuje magii silných obrazů režie, jejíž korunou jsou oba herecké výkony. Jde o to doslova se prohrát až na dřeň všech textových, emočních i situačních protimluvů. Postihnout různé, často jakoby alogické, sebe vylučující fasety silného tělesného i vnitřního pouta. A oběma protagonistům se to daří. Krupanská ani Teleky se nebojí zavléct svoje básníky až na riskantní kraj vyčítavé hysterie, uplakané sebelítosti či teatrální grotesknosti. Stále více a přesněji demonstrují onu sžíravou rozkoš ze setkání, naoko hrdinnou siláckost z odloučení. Oba působivě modelují nejen plasticitu předváděných osobností, ale také žijí a naplňují pronášená slova. Živočišná Krupanská je sice starší, než tomu bylo v historické dvojici Bachmannová a Celan, inscenaci však dominuje, jak na sebe herecký pár slyší a dokáže být na jevišti dvojjediný. Fascinující souhra výtečně konvenuje nastíněnému ambivalentnímu tématu inscenace. Provázek má na repertoáru silnou inscenaci vycházející ze zajímavé dramaturgie.
I. Bachmannová, Paul Celan, Tereza Marečková: Čas srdce
Michaela Jacobsenová Anna Davidová
Petra Vlachynská
Husa na provázku, Brno, pr. 24. 2.
Překlad: Režie: Výprava: