Zpráva o moci, která ničí
Jednou z těch, kdo neproměnily letošní oscarovou nominaci, byla Cate Blanchettová v titulní roli filmu Tár. Je překvapivé, že ani tak strhující ztvárnění rozlomené psychiky nestačilo na cenu, o technické náročnosti role ani nemluvě. To, co Blanchettová v roli manipulátorské dirigentské hvězdy Lydie Tár předvádí, je velkolepé a oslňující, existenciální krize, kterou hrdinka prochází, je v jejím pojetí mrazivě autentická, hluboce přesvědčivá.
Hraje ženu v povolání, které je navzdory vší emancipaci do jisté míry považované za mužské. I ona je tudíž obětí systému, neboť musí svou identitu přizpůsobit, držet dekorum a vystupovat suverénně. Čili přijímá mužské prvky jednání, i když zůstává zranitelná žena. A k té zranitelnosti přispívá její jedinečný talent i lesbická orientace. Ale ani vztah s partnerkou hudebnicí a spolupracovnicí, s níž vychovává dcerku, není pro ni záchytnou kotvou, ba spíš naopak.
Psychickou labilitu hrdinky tu vyjadřuje nejenom skvělá hudba, ale i zvuky, které ji jako člověka se supercitlivým sluchem pronásledují, symbolizují násilí, které tu doutná pod povrchem. Je to sugestivní noční můra, když Lydia bloudí v noci po temném bytě a hledá zdroj neodbytného zvuku.
Dirigování je stejně jako režie sdělování názoru na svět pomocí uměleckého díla jiného autora nebo i svého. Blanchettové Lydia, která stojí v čele proslulého orchestru, o tom všem a zejména o tom, jak vnímat hudbu v první části filmu, hovoří tak přirozeně, jako by doteď nedělala nic jiného než stála s taktovkou před orchestrem a probírala se partiturami. Každá věta, kterou řekne, má konkrétní význam a je brilantně přednesena, tak dokonale zahrát profesní zanícení se málokdy vidí. „Nečernobílý“film
Ovšem film Todda Fielda je mimořádný i tím, že dnes tak diskutované téma Me Too čili zneužívání moci a toxicity vztahů pojednává velmi nečernobíle. A dokonce si dovolí naznačit, jak pitomé jsou některé názory, které stojí za cancel culture.
Lydia je to, čemu se říká predátorka, ba i manipulátorka, své moci občas rafinovaně zneužívá, ale stejně tak je i obětí, která „dojíždí“na svůj výjimečný talent a obdiv, který vzbuzuje. Film je i propracovanou zprávou o moci, která korumpuje, a o touze po úspěchu, který ničí. Lydia dokáže být zatraceně tvrdá, třeba když na malou holku, která ve škole šikanuje její dceru, s kamenným obličejem výhrůžně zasyčí, že ji dostane.
Její potíž je, že se nedokáže otevřít sama sobě, jen se žene za svou představou dokonalosti a za sebou nechává spoušť, což jí nakonec přivodí zkázu. Tato nejednoznačnost prostupuje celým filmem a Blanchettová ji dokáže virtuózně vyjádřit, divák už ji chce odsoudit, a vzápětí s ní soucítí.
Field se snaží ukázat, že nikdo není úplně nevinný, že veškeré dění a v lidských vztazích zvlášť má ty nejrůznější fazety a že každý hon na čarodějnice má jako mince dvě strany. Scénář také záměrně nechává některé peripetie zatemněné, divák neví přesně, zda Lydia skutečně měla podíl na sebevraždě mladé hudebnice, některé její motivace také zůstávají schválně zamlžené. Režie řešení neposkytuje, nechává na divákovi, aby se zamyslel, a to je vždy velmi příjemné, stejně jako všeprostupující ambivalence.
Field také mistrovsky líčí prostředí vážné hudby jako svět plný řevnivosti, korupce, kariérismu, tohle zákulisí je šílené a uspějí v něm jen dravci, mladá cellistka, která se snaží Lydii okouzlit a získat místo v orchestru, je přímo ukázková cynička. Lydia až takový dravec není, jak se nakonec ukáže. Poté, co je jí zrušeno dirigování Mahlerovy Páté symfonie, vletí na pódium jako rozběsněný tygr a srazí svého nástupce, což je přímo božská scéna.
Některé aktivisty popudila scéna, která je klíčová pro celé napětí snímku. Lydia se při přednášce na Juilliard School střetne s lehce hysterickým studentem Maxem, kterému se nervózně klepe noha. Max jí sdělí, že jeho jako „BIPOC pangender člověka“Bach, tento bílý heterosexuál, který zplodil kupu dětí, vůbec nezajímá. Ona tvrdí, že hudba překračuje hranice a že Max uvažuje jako robot, a on jí opáčí, že je děsná kráva a opustí učebnu. Krásný příklad absurdity současného diskurzu, ale režie nám opět nechá na výběr, co si máme myslet. A to dnes není až tak málo.