Zdanění lásky

Vláda chce víc zpoplatnit bydlení

Kabinet plánuje zvednout daň z nemovitosti. Ministr financí Stanjura zvažuje momentálně její zvednutí až na dvojnásobek a to vyvolává velké diskuse. Jenže proč, když jsou to fakticky drobné? Vždyť třeba u zhruba sedmdesátimetrového bytu v centru Prahy by nová daň byla jen kolem tří tisíc korun ročně.

Odpovědí je citový vztah obyvatel naší republiky k nemovitostem. Pro většinu lidí je snem mít svůj vlastní byt či dům. Pokud ho už nemají, protože u nás žije ve vlastním skoro 80 procent domácností. Navíc ti, kteří už byt či dům mají, často mají další pro děti. Někdy pro děti, které jsou docela malé, aby měly kde žít, až vyrostou.

Je to absurdní, ale vychází to z historického vývoje. Část občanů si totiž stále ještě vzpomíná, jakou výhodou bylo mít byt či dům za reálného socialismu. Bytů byl nedostatek, byly tu pořadníky na byty, údržba nájemních bytů byla mizerná, uplácelo se a kšeftovalo načerno s byty za vysoké ceny. I družstevní, tedy kvazisoukromý byt byl v té době výhrou. Vlastní dům pak byl chápán jako základ slušného bydlení na venkově a statusový symbol ve městě.

V lidech to zřejmě zůstalo a další vývoj touhu po vlastním bydlení jen posílil. Vlastnit dům či byt se stalo symbolem schopnosti postarat se o sebe v nastupujícím tržním hospodářství a stát to podporoval. K tomu se přidala pomalá výstavba nových bytů a domů, přesun obyvatel za prací, a dlouhá období vysokých nájmů a nízkých úroků z hypoték.

Lidé proto teď chápou svůj dům jako výdobytek, na který by jim stát neměl sahat. Platit i třeba jen tisícovku ročně navíc jim přijde jako nespravedlnost a někomu i jako problém pro domácí rozpočet. Byť jde často jen o představu. Jenže to se těžko vysvětluje někomu, kdo se kvůli pořízení nemovitosti desetiletí uskromňoval. Či dokonce někomu, kdo v současné situaci nedávného růstu cen jen obtížně vychází se svými příjmy a zlepšení pro něj není na dohled.