Velký byznys na straně zelené politiky

Mnohokrát mě v Lidových novinách zaujala rubrika nazvaná Politika na ulici. Před nedávnem (3. března) zde byla přetisknuta samolepka, resp. plakát vylepený někde na ulici u našich sousedů v Drážďanech, který si odpovídá na otázku, co můžeme udělat pro záchranu klimatu (What can we do about climate emergency?). Odpovědí je, jak jinak v dnešní zeleno-marxistické atmosféře, zbavení se kapitalismu.

Na plakátu je devět doporučení typu „vypnout kapitalismus, nepoužívat kapitalismus, vyhnout se kapitalismu, spotřebovávat méně kapitalismu apod.“Je to útok na tržní ekonomiku nikterak důvtipný, ale ani nijak překvapivý. Přece už dávno musí být všem zelenou ideologií nezaslepeným lidem jasné, že za bojem proti klimatické změně se skrývá především útok na tržní ekonomiku a svobodu jednotlivce, nikoliv potřebný a uměřený racionální přístup k přírodě. Sešněrovat regulacemi trh a omezit svobodu volby lidí ve jménu vyššího dobra je primárním cílem a dnes již také reálným důsledkem radikálních zelených politik.

Nepochopení a dezinterpretace

Více než samotný obsah přetištěné samolepky je nicméně překvapivá interpretace, resp. komentář, který k tomu poskytuje redaktor LN István Léko. Píše, že tento apel mířící na občany a politiky se v případě politické reprezentace mine účinkem. O politicích se totiž podle autora říká, že jsou placeni korporacemi, „jež se řídí heslem papeže moderního kapitalismu a amerického ekonoma Miltona Friedmana: ‚The business of business is business‘. V překladu do reálného života to znamená, že cílem podnikání je vytvořit zisk doslova za každou cenu, tudíž nelze brát ohled ani na přírodu, ani na člověka.“

Jde o nepochopení a dezinterpretaci dnešní reality i díla Miltona Friedmana. Předně je třeba si přiznat, že dnešní korporace jsou už dávno na straně zelené politiky a opatření proti klimatické změně. Banky spravující naše peníze nás informují a chlubí se, jak se chovají „zeleně“. Například jak jejich management jezdí v elektrovozech, o Vánocích nám doporučují nekonzumovat kvůli emisím kapra, což jsou ještě ty méně vážné, byť tragikomické symptomy. Ale stačí se zeptat firem, jak při žádostech o úvěry musí v rámci tzv. ESG dokazovat ekologickou přívětivost a sociální dopady svých investic. A opět jsou to často banky, které jdou dobrovolně nad rámec oficiálních regulací a vyžadují v tomto směru po klientech více. Získat úvěr pro investice navázané na fosilní odvětví či v chemickém průmyslu je takřka nemožné. Není ani tajemstvím, že tlak na zákaz spalovacích motorů jde od nemalé části automobilového průmyslu a energetického sektoru, který v tom vidí možnost konkurenční výhody oproti ostatním. Za zpřísňováním stavebních norem směrem k energeticky účinnějším materiálům je zase lobby producentů dražších stavebních materiálů. Tedy velký byznys dnes není „jen“na straně zelené agendy. Ve snaze vybojovat regulaci ušitou sobě na míru, ze které bude těžit dotace či subvence s ní spojené, je velký byznys dokonce iniciátorem těchto zelených politik. Budou-li tedy politici korporace poslouchat, jak Léko předpokládá, žádná racionalizace zelených politik nás nečeká, bude to přesně naopak.

Primární zájem podnikatele

Hrubá dezinterpretace výroku Miltona Friedmana také stojí za ozřejmění. Chicagský ekonom citovaným výrokem chtěl říci to, že primárním zájmem podnikatele by měl být jeho podnik, byznys. Že by měl v prvé řadě usilovat o zisk, o prosperitu svého podniku, která přinese pracovní místa a v úhrnu i prosperitu celé společnosti. To je to hlavní, čím podnikatel může společnosti pomoci. Jde o jinými slovy interpretovanou neviditelnou ruku Adama Smithe, která vede člověka usilujícího o vlastní zájmy k tomu, že je nakonec užitečný celé společnosti.

I když se to některým levičákům nezdá, pouze bohatá a prosperující společnost, nikoli ta živořící někde na subsistenční úrovni, má dostatek zdrojů na to, aby pečovala i o něco více než jen o vlastní přežití. Koneckonců první národní park na světě vznikl už někdy v 19. století v „kapitalismem prohnilém“americkém Yellowstone, a nikoliv někde v sovětském Rusku, které se s kapitalismem vypořádalo přesně podle doporučení z drážďanských ulic.