Obzvláštníci
Vloudilo se nám v posledních měsících (doufám, že nikoliv natrvalo) do každodenního vyjadřování předtím zřídka užívané slovo „dezolát“. To se nestalo samo sebou, ale proto, že se nám osoby jím označované, tedy dezoláti, vloudili do života (a zde zejména doufám, že nikoliv natrvalo). Nám tak nezbývá než o nich mluvit a psát. Přes jeho novost uvedenému slovu dobře rozumíme, protože vnímáme jeho příbuznost s přídavným jménem „dezolátní“, které bylo převzato do češtiny již v 19. století a jež se po celou dobu své existence spojovalo prakticky výhradně s podstatnými jmény „stav“či (řidčeji) „poměry“.
Původní latinské „desolatus“(„de + solatus“) přitom souvisí se „solus“– „samotný, osamocený“, které s předponou „de-“ utvořilo význam „ponechaný o samotě, opuštěný“. „Desolatus“přešlo v podobě „désolé“do francouzštiny, přičemž se jeho význam nejprve posunul na „zpustošený“(souvislost mezi „zpustošený“a „opuštěný“je zřejmá, navíc v obou těchto slovech cítíme základ „pustý“) a později se rozšířil i na „smutný, zoufalý“. Právě tento význam jsme posléze převzali, počeštili na „dezolátní“a začali jej používat, ovšem s expresivním příznakem.
Od přídavného jména „dezolátní“jsme před nějakými zhruba 15 lety odvodili podstatné jméno „dezolát“, jež je tak novinkou, která si svou přesnou roli v jazyce ještě hledá. Nejprve označovalo bezdomovce, drogově závislé a další osoby, které se svým způsobem života ocitly na okraji společnosti, v období nedávné pandemie se jeho význam posunul do označení těch jejích členů, kteří odvrhli racionalitu a podléhají dezinformacím. Takový posuv není vlastně nijak překvapivý, často jde zřejmě o lidi, kteří se také ocitli na okraji společnosti, i když z jiných důvodů: z nesouhlasu s jejím vývojem či stavem, pro nějakou skutečnou či domnělou životní křivdu způsobenou státem, v některých případech třeba i z nějaké patologické potřeby se za každou cenu od zbytku společnosti odlišit, či dokonce jej nenávidět.
Takový lidský typus samozřejmě není produktem až naší doby – byl tu vždy, a domnívám se, že v populaci tvořil i podobné procento jako dnes. Jen v dřívějších dobách nemohli takoví jedinci využívat moderních technologií při šíření svých názorů, které proto zůstávaly uzavřeny na pavlačích a v hospodách, nejvýše se mohly rozléhat po vesnické návsi. A také jejich pojmenování bývalo jiné: ve druhé polovině 20. století pro ně (a jejich souputníky v oblastech mimo politiku) razil Vladimír Borecký termín „mašíbl“jako zkratkové slovo za „magoři, šílenci, blázni“, a u obrozenců najdeme jazykově půvabné označení „obzvláštník“– užívali je např. Karel Slavoj Amerling či o generaci starší, dnes již zapomenutý Václav Stach (sám trochu obzvláštník, jak patrno z toho, že si pro některá svá díla zvolil pseudonym Petr Záchodský ze Slevizu).