Historik, který uměl čarovat
Karel Kaplan zůstává nekorunovaným králem českých soudobých dějin
Minulý víkend odešel v požehnaném věku 94 let historik Karel Kaplan. V jeho osobě ztrácí české dějepisectví nejen autora několika desítek knih o českých soudobých dějinách, ale především osobnost, kterou lze bez nadsázky označit za legendární. Kaplan nebyl totiž jen „kronikářem komunistického Československa“, ale též aktivním kritikem totalitního režimu, který jej kvůli jeho aktivitě dokonce na počátku normalizace uvěznil. Kaplan se však nenechal zastrašit a při svém pozdějším odchodu do exilu vyvezl do svobodného světa tisíce stran historických dokumentů, které pomohly odhalit metody komunistického režimu.
Kaplanovy semináře
Karel Kaplan přišel na svět 28. srpna 1928 v městečku Horní Jelení nedaleko Vysokého Mýta. Podle svých slov pocházel z dělnické rodiny, jeho otec byl ale také místním sociálnědemokratickým a odborovým předákem. V šestnácti letech nastoupil Kaplan do proslulé Baťovy školy práce ve Zlíně, kde se mimo jiné poprvé setkal s komunistickými tiskovinami, tehdy ještě ilegálními.
Do KSČ ovšem vstoupil až v roce 1947, a to podle svých pozdějších slov proto, že se tato strana deklarovala jako „silně národní“. Záhy se stal pracovníkem aparátu komunistické strany, a to nejprve ve Vysokém Mýtě, později pak v Pardubicích. Jako mladý „perspektivní“kádr začal v roce 1957 studovat na Institutu společenských věd při Ústředním výboru KSČ. V rámci tohoto studia mu byl povolen přístup k přísně tajným stranickým dokumentům, kde se začal poprvé dozvídat pravdu o politických procesech v komunistickém Československu.
To už ale natrvalo přesídlil do Prahy. Jako pracovník Ústředního výboru KSČ se Karel Kaplan na počátku šedesátých let stal členem stranických komisí, které měly rehabilitovat oběti padesátých let, a to nejprve z řad komunistických funkcionářů. Z titulu tajemníka tzv. barnabitské komise organizoval semináře, na kterých vystupovaly také oběti politických procesů, jejichž
svědectví představovala pro řadu stranických historiků velké překvapení. Jeden z účastníků těchto „Kaplanových seminářů“později napsal, že právě díky nim se z někdejších komunistických propagandistů stávali skuteční historikové, kteří pak představovali po roce 1969 jednu ze skupin nejvíce postižených normalizačními čistkami.
Husarský kousek
Od roku 1964 pak Kaplan pracoval v Historickém ústavu Československé akademie věd, kde se stal dokonce zástupcem ředitele. V době pražského jara podporoval myšlenky obrodného procesu i jako politický publicista a v letech 1968–1969 působil také v další rehabilitační komisi, která se sice oficiálně nazývala „Pillerova“, ale zasvěcení jí říkali „Kaplanova“. Její třísetstránková závěrečná zpráva, sepsaná Kaplanem, však již nebyla nejvyššímu stranickému orgánu předložena, zato však vyšla v roce 1970 v několika
světových jazycích pod názvem
Potlačená zpráva.
Mezitím byl ale Karel Kaplan vyhozen jak z Historického ústavu, tak z komunistické strany a odešel pracovat do kotelny jako topič. V roce 1972 byl Státní bezpečností zatčen a několik měsíců vězněn, tajná policie proti němu tehdy vedla akci s krycím označením „Kaple“. Jejím výsledkem bylo Kaplanovo rozhodnutí vystěhovat se dobrovolně do západního Německa, což mu bylo povoleno, s pomocí západních diplomatů si ale s sebou též vzal tisíce stran dokumentů, ze kterých později vycházel při psaní svých knih. O tomto husarském kousku tehdy informoval dokonce americký časopis Time.
Kaplan poté žil v Mnichově, spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa a v exilových nakladatelstvích publikoval knihy jako Nekrvavá revoluce či
Zpráva o organizovaném násilí, na které se podílel též spisovatel Vilém Hejl.
Po listopadu 1989 se vrací do Prahy, spoluzakládá Ústav pro soudobé dějiny a vydává jednu knihu za druhou, ať už jde o Zprávu o zavraždění generálního tajemníka, pojednávající o procesu s Rudolfem Slánským, analýzu komunistického převratu Pět kapitol o Únoru, dosud nepřekonanou knihu o procesu s Miladou Horákovou Největší politický proces, či portréty komunistických funkcionářů Gottwaldovi muži (spolu s Pavlem Kosatíkem), jejíž první verzi s osobními reflexemi vydal už v roce 1989 v Torontu v nakladatelství manželů Škvoreckých. Vrcholem a zároveň syntézou jeho díla se pak stala několikasvazková Kronika komunistického Československa.
Práce místo jalových diskusí
Karla Kaplana jsem poznal právě v Ústavu pro soudobé dějiny jako velice skromného člověka, který namísto jalových diskusí o tom, jak „správně“nazývat období komunistické nadvlády nebo jakou „správnou“metodologii při jeho popisu používat, raději navštěvoval i po osmdesátce archiv a neustále vydával další a další knihy. Vystupování v médiích se bohužel spíše vyhýbal. Vzpomínám si, jak jej ocenil režisér Martin Vadas při natáčení série o procesu s Miladou Horákovou, když prohlásil: „Vy, mladí historikové, jste před kamerou trochu strnulí. Zato pan docent Kaplan, ten se dokáže rozjet a gestikulovat, on normálně při výkladu o politických procesech čaruje“.
Zamrzelo mě, když se nedávno v rámci debaty o totalitní podstatě komunistického režimu objevil názor, že za současné negativní vnímání předlistopadové éry může právě Karel Kaplan, který prý svým důrazem na výzkum represe měl položit „pokřivený“obraz této údajně skvělé historické epochy. Normalizační ideologové by to nenapsali lépe. Je mi líto, že se Kaplana tehdy nezastal jeho mateřský ústav, kde od roku 2016 působil na pozici emeritního pracovníka. Pro mě představuje Karel Kaplan obdivuhodnou postavu české historiografie, byť někteří akademikové na něj pohlíželi jako na pouhého „dělníka“historie či „řemeslníka“přepisujícího dokumenty. V mých očích zůstává nekorunovaným králem českých soudobých dějin. Králem, který dokázal při přednášení „čarovat“a strhnout posluchače neopakovatelným způsobem.