Pepíci. Alibisté. Realisté

Ve chvíli, kdy mírumilovné Česko říká totéž co „potížisté“z Polska, už nejde polský pohled na válku bagatelizovat

Nový prezident se rozjel takovou rychlostí, že i děcka odchovaná pouze YouTubem pochopí staré úsloví o novém koštěti. Petr Pavel mete, mete a skoro i metelí.

Během prvních osmi dnů v práci stihl navštívit Polsko a Slovensko, slíbil navštívit všechny sousedy během prvních tří měsíců a tak dále, to je skutečně ambiciozní cíl. Protože pochopitelně nejde jen o čas a harmonogram Petra Pavla, ale také Alexandera Van der Bellena, Franka-Waltera Steinmeiera a dalších německých a rakouských politiků, kteří – na rozdíl od českého nového koštěte – mají kalendář už nabitý a dávno naplánovaný. Z toho, co Petr Pavel stihl dosud, je však vidět, že se musel snažit už dlouho před inaugurací.

Třeba v Polsku bylo znát, že mají z návštěvy české hlavy státu viditelnou radost – výrazná česká podpora „ukrajinské věci“je totiž pro Varšavu zcela zásadní. Rzeczpospolita Polska je stále pro některé bruselské kruhy krajně problematická a snaha vychovávat Varšavu a přivést ji na „správnou cestu“nijak neutichla. Ale ve chvíli, kdy zcela eurokonformní a veskrze mírumilovné Česko říká úplně to samé jako „potížisté“a „váleční štváči“z Polska, už nejde polský pohled na válku bagatelizovat, jak by někteří chtěli. Právě proto Poláci tak rádi vidí

Petra Fialu i Petra Pavla, i když to jsou jen Pepíci.

Chlívek by ovšem nejvíce zajímalo, co si páni prezidenti špitali o Visegrádu. Pan Pavel se dosti výrazně přiklání k těm liberálním kruhům, které by nejraději V4 zmrazili či rovnou zrušili – protože Viktor Orbán. Ale Varšava situaci takřka jistě vidí jinak – potřebuje Budapešť jako spojence ve svých sporech s Bruselem a Pavlovy plány na revizi V4 asi nesdílí, i když podporuje i jiné formy spolupráce na východě Evropy. Třeba se časem někdo někde prokecne. Nebo napíše paměti.

Jsou-li prezidentovy zahraničněpolitické skutky a plány na prvních sto dní odvážně sympatické, pak doma je situace výrazně spornější. Tady se prezident ocitl přímo v oku hurikánu, tedy v centru boje o důchody. A v tu chvíli hezká slova nestačila, hlava státu se musela rozhodnout.

A Chlívek praví: rozhodla alibisticky, leč racionálně reálpoliticky.

Proč alibisticky? Protože si politiky nevolíme proto, aby říkali, „já nic, to musí říci Ústavní soud“. To by mohl na Hradě sedět nějaký chatovací robot, že. Prezident má říct, „úspory jsou prioritou, ať to stojí, co to stojí“, nebo naopak „nelze rok a půl strkat hlavu do písku a pak náhle mluvit o legislativní nouzi“.

Ostatně fascinující bylo i umlčení opozice kvůli „nepřijatelným obstrukcím“. Když chtěla vláda Bohuslava Sobotky schválit elektronickou evidenci tržeb, strany tehdejší opozice (dnes vládní) obstruovaly celých 236 dnů! Vláda předložila svůj návrh poslancům 4. června 2015, třetím čtením prošel až 2. února příštího roku. A stejně se ODS a spol. obrátily na Ústavní soud, že byla nezákonně umlčena. A teď? Teď vládní většina sebrala oponentům mikrofon po pouhých čtyřech dnech. Prostě a jasně: hodnot bylo při rušení valorizací pošlapáno více než dost.

Ostatně nejde jen o ústavnost. Jakýkoli zákon může být špatný, nevěrohodně zdůvodněný, či třeba nemravný, i když projde testem ústavnosti. V tomto punktu si prostě Petr Pavel umyl ruce jak jistý římský prefekt provincie Judea.

A proč Chlívek zároveň tvrdí, že se Petr Pavel rozhodl racionálně? Protože prostě nemohl svým prvním krokem „podrazit“vládu Petra Fialy, nemohl prvním aktem dát za pravdu opozici v čele s Andrejem Babišem. Hlava státu dala zcela racionálně přednost reálpolitice, což jí Chlívek nebude vyčítat. Jen snažně prosí, ať nám při tom nekáže o „hodnotách“.