Rezignuji, tedy jsem
V době verbálního válečného vzepětí slova o rezignaci znějí málem jako svatokrádež. Ale není to vlastně naopak?
V postní době si dovolujeme přinést trochu náročnější čtení: úvahovou recenzi Petra Fischera nad nejnovější knihou
nejnadějnější filozofky „mladé generace“
Terezy Matějčkové. Autorka promýšlí a interpretuje zdánlivě paradoxní cestu v duchovním růstu – rezignaci – v rámci myšlení a díla autorů, jako jsou Hegel, Nietzsche, Camus či Weilová.
Není to drzost, ne-li rovnou skandál, když se v době adorující výhry a úspěchy, odolnost a fyzickou sílu válečníků začne vážně mluvit o rezignaci? Dokonce o „filozofické rezignaci“, jako by těch zrad vzdělanců už nebylo dost… A přece se při čtení nejnovější knihy a zároveň habilitační práce Terezy Matějčkové na FF UK, nazvané Kdo tu mluvil o vítězství? Osm cvičení ve filozofické rezignaci, taková poraženecká pochybnost prakticky neobjeví.
Úvahy o poraženectví také nejsou vůbec namístě. Velmi rychle se totiž na stránkách knihy ukáže, že i ze slabosti se může stát síla, že i oběť a zbavení se sebe, odhození něčeho, opuštění vlastní vůle, zlhostejnění vůči světu může přinášet vzácné zisky. A že taková „slabost“je vlastně „posílením“svého druhu.
A tak se hned na začátku, už při vstupu do světa všelijak rezignujících myslitelů vyjevuje zajímavý paradox celé knihy: ve zdánlivém původním vzdoru k hromadě literárních návodů na život, plnících regály knihkupectví coby „self-help“literatura, se nabízí soubor cvičení, jež „posilují“vědomí tím, že ho otevírají a rozvíjejí, a pomáhají tak self, Já k sobě, jen na jiné rovině a trochu jiném smyslu, než je obvykle zvykem. Přece jen je něco jiného probírat rezignační strategie u Hegela, Nietzscheho, Kierkegaarda, Camuse nebo Simone Weilové než doporučovat k udržení dobrého a plného života (eudaimonia) správnou dietu, meditační techniky, čajovou kúru nebo jogínské pozice.
Negativita plodí pozitivitu
Ale proč vlastně ne? Filozofické figury a postupy, struktury a tvary argumentů jsou možná jen „asány“jiného, řekněme duševního, či dokonce duchovního druhu, jejichž opakované procházení sice nic nezaručuje, vědomí se však z toho doslova „vyjevuje“a dostává pořádně zabrat. Ani duchovní život se zřejmě bez cvičení neobejde...
Východiskem knihy je hegelovská moderní práce s negativitou. Na čtení Hegela Tereza Matějčková filozoficky vyrostla – její kniha Hegelova fenomenologie světa byla objevem, zjevením, a to nejen proto, že fenomén světa je u Hegela těžké hledat; o zjevení se mluvilo především pro velmi moderní čtení Hegelovy dialektiky coby myšlení současného. Filozofka zde získala empatickou dovednost předvádět klasikovy dialektické cviky jako velmi elegantní moderní spekulativní i praktickou mentální gymnastiku.
„Negativita plodící v sobě pozitivitu“– to je vlastně klíčová věta sledovaných rezignací a také pořád ještě romantické jádro celostní hry o sebe, trůny i svět. Romantické, protože nenaplněné a neuzavřené v celostních konceptech světa, jaký nabízí neustále připomínaná Fichteho holistická rovnice „já je já“(vnějšek je tu proto, abych se setkal se sebou a propojil v jedno) nebo Schillerovo pojetí svobody jako světelného jádra skrytého v temnotě negativity uvnitř Boha (ale jak může být dokonalá bytost rozdílem, diferencí, protikladem sebe sama v sobě?). Esotericky znějící formulace, připomínající občas východní jing/jangové mandaly, jsou zvláštním místem německé klasické filozofie coby základu modernity, na němž se rozum propojuje s mystickými proudy. Těm se filozofka záměrně vyhýbá, byť se s „západním buddhistou“Schopenhauerem potkat musíme.
Askeze a zbavování se vůle
„Okem tmy“se ale dívá už Hegel. Nicota rozevírá svět, jak sugestivně čteme nejen v Hegelově Fenomenologii ducha, ale třeba u Máchy, který je až překvapivě blízko výzvě časnosti současného italského filozofa Giorgia Agambena, jenž mluví až o cílené neurčitosti, jak to filozofka popisuje ve svých cvičeních: „Pokud setrváváme ve stavu neurčitosti, pozastavujeme činnost a veškerou přičinlivost a tím otevíráme prostor pro revize sebe sama.“Jako bychom měli umět na chvíli vypnout čas, abychom do něj zase mohli nově, jako noví vstoupit.
Propast, revize sama, o které nestojíme, nicota jako centrum člověka, který se nikdy nemá, protože pak by mohl umřít, depresivní konce rezignace. A přece, píše přesně Matějčková, jisté přínosy tu jsou. A ne malé. Zbavujeme se iluzí a žijeme v naději, „že rozlišeními, z nichž žijeme, nebudeme povstávat proti sobě, druhému ani zvířeti, protože budeme vědět, že nejsme konečnou odpovědí“. Je-li rámcem či horizontem cvičení ve filozofické rezignaci Hegel, je jejich bijícím srdcem Kierkegaard. Respektive jeho oběť (společnosti, Bohu), v níž se moderní já ztrácí, ale také znovu nachází. „Rezignující vědomí hledá náležitý vztah či náležitý odstup od mnohosti, aby se k ní mohlo smysluplně vztáhnout, aby ji mohlo dokonce smysluplně prožít,“píše filozofka na Kierkegaardově cestě hledání boha skrze krásu a nový vztah k sobě. Veškerá askeze, obětování, Schopenhauerovo (ano, ten s Nietzschem nesmí chybět) zbavování vůle, která jinak v samsáře, ve věcném koloběhu života, přináší nekončící utrpení, to se nakonec vrací v podivném kruhu opakování. „Člověk se v rezignaci odtrhává od toho, čím je, a následně se k tomu vrací,“čte filozofka v Kierkegaardově díle. Opakování je tu zvláštním případem nietzscheovského návratu téhož: jsme to pořád my, naše já, ale už jiné a jinak než dříve. Je to tak, že v opakování vzniká diference, nebo je diference smyslem opakování, zeptá se později Gilles Deleuze.
Toto zdvojení, ať už směrem do našeho nitra, či směrem k druhému, do společnosti, se ukazuje nejen jako podmínka existence duchovního života, jak si ho představujeme, ale i jako „základ“subjektivity. Našeho vědomí, já, toho, co v mnoha vrstvách naše já je a jak pracuje, jako „uzavřená otevřenost“. Každopádně věčný návrat téhož je třeba konečně chápat jinak než navracení všeho, co bylo, možná dokonce jako jistý pokus vyjádřit „esenci existence“či subjektivity, která se takovým opakováním rodí, udržuje při životě a nakonec možná i umírá…
„Negativita plodí v sobě pozitivitu“– právě tohle je klíčová věta sledovaných rezignací a také pořád ještě romantické jádro celostní hry o sebe, trůny i svět