Kdo nemá duši, není subjekt!
Musíme se umět zastavit, abychom mohli jít dál, říká filozofka Tereza jejíž eseje a recenze nejsou čtenářům Orientace neznámé a která svou habilitační práci na FF UK nazvanou Kdo tu mluvil o vítězství? Osm cvičení ve filozofické rezignaci věnovala možnostem duchovního života v pozdně moderní době. A jak píše filozof Tomáš Koblížek: „Jde o mimořádně inteligentní a provokativní monografii.“
Matějčková,
Titul vaší knihy naznačuje, že se vymezujete vůči prostředí vítězů a poražených, v němž žijeme. Vítězové a poražení globalizace, ve volbách… Byl to ten prvotní motiv?
LN
Ten titul vychází z Rilkova verše: „Kdo tu mluvil o vítězství? / Vydržet – toť vše!“Připadá mi skvělý, i když nevím, zda je pravdivý. Často přece JDE o vítězství, možnost vítězství dává nějakou naději, ale zároveň nás může svazovat a ničit. Umanutá zaměřenost jen na to, co chci a za čím jdu, může zničit vše dobré. Ale můžete namítnout, že rezignace je jen jiná cesta k vítězství.
LN Vypadá to tak: rezignace jako finta, zdánlivě se zastavím, abych se našel, ve skutečnosti jdu dál za odměnou.
Ano, i já vím, že se té odměny nemůžeme vzdát, ale v určitém cvičení můžeme zjistit, že odměna může být v samotném úsilí. Ostatně proto se zabývám Nietzschem, který říká, že těžiště života je v úsilí a přemáhání. Zároveň vím, že i zde se schovává nebezpečí. Souvisí to s modernou, jež neglorifikuje jen vítěze, ale také antihrdiny, které máme rádi. Kafka, různí zmatenci a ňoumové. Silně je to přítomné u Waltera Benjamina.
Loser, ten, kdo prohrál, je oblíbená postava i ve filmu, český nevyjímaje.
LN
Není to jen u našich loserů, ale i v křesťanství, u loserů židovských, že v největší porážce je největší naděje. Ale zase ne v tom smyslu, že přeznačíme porážku na vítězství, to mi připadá laciné. A to se ve veřejném prostoru hodně objevuje. Například vulgarizace Samuela Becketta, „fail fast, fail better, fail again…“Snažím se říct, že určitý typ selhání nás nečiní lepšími proto, že příště vyskočíme výše nebo něco uděláme lépe, ale protože nás činí citlivějšími.
LN Sportovci říkají, že se musí naučit prohrávat: ne si zvyknout na prohry, ale něco si z nich vzít…
Já jsem sice zcela nesportovní člověk, ale ano, i sportovci musí primárně pracovat s myslí, aby to nevzdali. I oni musí milovat výkon sám, ale okolnost vítězství nemůžeme snižovat, glorifikace proher je nanic, to je naopak neúcta k výkonu. Glorifikace selhání, zase se mi to nepovedlo, to je nihilismus.
Benjamin přinesl obraz moderny z Kleeho malby Angelus Novus. Anděl se dívá dozadu na trosky a selhání modernity, ale dopředu nevidí. Proč jste se tomuto cvičení vyhnula?
LN
Chybí tam spousta lidí, i Jan Patočka, jehož třetí životní pohyb, pohyb pravdy, s rezignací přímo souvisí. Dokonce popisuje filozofii explicitně jako pozitivní rezignaci. Chtěla jsem se takové metodičností vyhnout, spíš ji schematizovat do různých postav: asketismus východního typu, mnišství, mystika. Benjamina několikrát cituji, strašně se mi líbí jeho věta „k myšlení patří nejen pohyb vpřed, ale i schopnost zastavit se“. Tento moment přerušení je stěžejní. Benjamin říká, že k zastavení je potřeba víc síly než k pokračování. Montesquieu má podobný obraz: tvrdí, že sílu koně nepoznáme, když běží vpřed, ale z toho, jak se umí z rychlosti zastavit. Benjamin má pár zajímavých postav: flanér (bezcílně procházející městem) by byl dobrý adept nebo člověk rezignující na bezprostřední uplatnění. Benjamin pak už pracuje s odevzdaností, kterou jsem úplně nehledala, třeba když o Kafkovi říká, že jakmile narazil na problém či komplikaci, už se nepustil. Hledala jsem odevzdanost, která v sobě měla aktivní moment.
Pro spoustu lidí bude asi překvapení, jak interpretujete některé postavy: Camus u vás nese jiný étos než známý humanistický heroismus.
LN
Možná i to je důvod, proč jsem si nevzala Benjamina, bylo by to vděčné, ještě k tomu ten jeho konec…
Sebevražda na útěku.
LN
… kdy už to opravdu vzdal. Pro mě byly zajímavější postavy stojící proti němu, Nietzsche nebo Camus, chápaní jako filozofové agresivity.
LN U nich je klíčovým slovem síla, bez ní se tam neobejdeme.
Neobejdeme, ale právě proto mě lákala rezignace u nich, protože k ní potřebujeme více síly. Camusův Člověk revoltující, když se nečte na první dobrou, je příkladem rezignace, kterou hledám. Už to, jak agresivně na něj reagoval Sartre, posedlý revolucí, když řekl, že Camus napsal nerevoluční revoltu. Opět je tu moment zastavení. Camus například říká, že si nemůžeme dovolit druhého nenávidět, protože se náš postoj mění v pomstu a jsme pak pasivně v jejím vleku.
Dnes se říká: jsme ve válce, nemůžeme si dovolit zastavit, musíme vyhrát.
LN
To mě enormně trápí. Myslím, že je to legitimní problém, který Camus v alžírské válce zažil na vlastní kůži, kdy se nechtěl postavit na žádnou stranu…
Protože druhý by byl hned nepřítel.
LN
Ano, přesně o to jde. Revolta je schopnost postavit se na stranu postiženého, aniž bych začala nenávidět a rozpoutala pomstu, aniž bych někoho znevažovala. Aniž bych se stala Pánem. Umlčet v sobě Otroka a nestat se Pánem. To je pro mě revolta spojená s tím, čemu i Camus říká odevzdanost. Ke kultuře patří schopnost zvýšit citlivost vůči druhému, ale i vůči sobě, nedovolit si nenávist. Ta se nabízí, ale ponižuje nás samé. Lidé mohou být hodni naší nenávisti, ale my sami se jim pak začínáme podobat.
LN Ale jsme-li pro druhé nenáviděným nepřítelem jako v této válce, svou vstřícností nic nezměníme.
Začala jsem tu knihu psát před válkou, dnes se setkávám s námitkou, že šířím poraženectví. Rezignací však nemyslím neochotu bojovat, ale neochotu přistupovat na válečnická pravidla hry. I proto prezident Zelenskyj stále zdůrazňuje: „My s válečnými zajatci zacházíme jako s důstojnými osobami.“To je filozofická rezignace na nenávist, vyžaduje obrovskou sílu, bere ji z evropského myšlení, kde platí, že ať uděláte cokoli, nepřicházíte o svou důstojnost. I když jste masový vrah, máme jako civilizovaní lidé povinnost se k vám chovat civilizovaně. Ale dnes i renomovaní komentátoři říkají, že se budou chovat důstojně jen k těm, kdo jsou sami důstojní. To není civilizace!
LN Proč je mezi rezignujícími Nietzsche, afirmující život, sílu, vůli?
Na Nietzschem je zajímavé už to, jak jde svou filozofií proti sobě. Všichni, kdo ho znali, a dokazují to i jeho dopisy, potvrzují, jak to byl přecitlivělý, jemný, zdvořilý, hodný člověk. On sám říká, musel jsem se vycvičit touto filozofií, protože sám jsem tak reaktivní, že bych nemohl žít. A je to vidět i v konci života, kdy obejme koně, kterého kdosi mlátí, a jako filozof síly odmítající soucit zanikne a upadne do šílenství. Ten protitah je přítomen i v jeho filozofii.
LN Například?
On má sice silná, až marketingová hesla, ale pak přechází jinam. Stačí se podívat na krásnou pasáž v Tak pravil Zarathustra, kdy říká, že duch má tři fáze. První fáze je velbloud, musíme se učit, vše přejímat. Druhá fáze lev, musíme říkat ne, tak to chci já, a to je ta agresivita. Třetí fáze ale je, že zestárneme do dítěte, které přijímá svět, hraje si s ním a nevnucuje mu své hledisko. Jak říká Nietzsche, člověk, který uplatňuje jen sílu, již má, je kripl naruby. A dodává: ve všem dobrém je něco nenuceného, jako když krávy leží na poli. Nenucenost, schopnost se vycvičit k tomu věci neumět, nechtít ovládnout, protože tím všechno zkazíme. Nietzsche ale má i nepřímou odpověď na naše válečné diskuse. Ptá se: „Jak si vytvořit stálost, aniž bychom se stávali fanatickými a zlými?“
Cvičení v rezignaci, nedá se nevzpomenout jezuitu Ignáce z Loyoly a jeho Duchovní cvičení na cestě k Bohu. I když jeho jméno nepadlo, byl tento motiv pro vás nějak důležitý?
LN
Byl pro mě podstatný. Moje práce je na pomezí filozofie a teologie či náboženství. Moderna se osvobodila od obrovské náboženské práce na sobě, ale jak říká Nietzsche, když se zbavíte příliš velké zátěže, co z vás zbude? Osvobozování může jít tak daleko, že už nebudeme mít žádný cíl. Jsem zcela sekulární člověk, ráda žiji v sekulární společnosti, ale vždy mě zajímá, o co jsme vlastně přišli. Mnišská kultivace a cvičení jsou odpovědí na to, co hledáme dnes ve strašně upadlé podobě new age praktik, koučingu, psychoterapie. Zkrátka práce s duší. O duši se už ve filozofii dnes nesmí mluvit, já bych ale ten pojem klidně vrátila. Třeba když nenávidím, a vím, že se tomu nemusím poddat, to je duše. Kdy mám odstup, a dokonce si můžu říct, toto nechci ani chtít.
LN V knize jdete ještě dál, říkáte, že tento pohyb je základ lidské subjektivity, a kdo ho není schopen, není subjektem, sám sebou.
Není, to zcela podepisuji. Kdo nemá duši, není subjekt!