Rezignuji, tedy jsem

Tereza Matějčková ve svých cvičeních filozofické rezignace využívá celé etymologické pole slova re-signatio, značící i rozlomení a otevření pečeti, které se (jak ukazuje předpona „re“) znovu uzavírá. Znovuzapečetění by tedy byl onen pohyb, který díky rezignaci zažíváme. Má svou konkrétní podobu i ve vrstvách myšlení, jak filozofka předvádí na příkladu rumunského Francouze Emila Ciorana. „Myšlení žije ze ztráty sebe sama. Žít z myšlení proto znamená být schopen/schopna přicházet o stabilitu.“

Nechat se rozkolísat, otřást vlastní sebe-jistotou je nutnost, bez níž k žádnému myšlení (existenci) nedojde. „Co je bez chvění, není pevné,“píše Vladimír Holan v básni Poslední, jejíž nápěv s odkazem na Kierkegaarda a křesťanské hledání použil v knize i Tomáš Halík. Bázeň a chvění je též jedna z nejznámějších Kierkegaardových knih, odkazující na náboženskou propast mezi mysterium tremendum a mysterium fascinans. Hrůza a hloubka, která omračuje, ale také přitahuje a svádí, protože je v ní život.

Cesta přes nicotu

Opakování pouček a naučených postupů je naopak aplikace vědění, nikoli myšlení. „Bez nasazení sebe sama, bez toho, aby lidé dávali více, než kdokoli po nich chce, se nic pozoruhodného nestane, zejména ne s nimi samými.“

Osm cvičení Terezy Matějčkové nabízí mnohovrstevnaté dobrodružství myšlení, které se po vzoru religiozního kierkegaardovského skoku nebojí ohrozit sebe, aby se našlo v novém. Filozofka nekomponuje cvičení jako oddělené vrstvy, které spolu nemluví, ale jako variace téhož, jež přirozeně vystupují ze světa filozofického myšlení i do literatury. Rilke, Kafka, Melville, Musil, Camusovy romány; literatura jako by byla druhá strana jednoho pásu myšlení, které má v jistém smyslu preferovanou formu – psaní.

Přestože autorka několikrát upozorní na rezignaci, jež je cestou k životu v mystické jednotě, a svou studii končí pojednáním o filozofické mystice Simone Weilové, vyhýbá se asociaci, která se v souvislosti se cvičeními v rezignaci přímo nabízí: duchovní cvičení Ignáce z Loyoly, zakladatele jezuitského řádu, však mají jiný organizující princip. Jsou cvičením poslušnosti ke Kristu, zdroji vší duchovní energie. Taková hierarchizace je Matějčkové cizí, jakkoli i zde hraje důležitou roli hegelovská propojující figura „byrokrata“: byrokratický řád, který zachovává pozitivní běh společnosti a umožňuje společnou existenci hledajících já. U Ignáce jsou to pevná pravidla cvičení, velmi přesný řád běhu vnitřní cesty ke Kristu. Zdá se totiž, že nicota jako „centrum“bytí tak konkrétní osobní pozitivitu, jakou je postava Ježíše Krista, skoro vylučuje. A přece Ignácovo naprosté odevzdání se Bohu, obsažení ve slavném mottu perinde ac cadaver, tedy být poslušen až „na způsob mrtvoly“, s významovým polem re-signatio těsně souvisí.

Nejlepší je nebýt vůbec zrozen

Symbolická smrt a nové zrození v boží vůli je pohyb velmi podobný „sebe-ustavující činnost subjektivity“, o níž byla řeč ve cvičeních u jiných myslitelů. Ba co víc, jedním z významů re-signatio je i otevření očí, k němuž dochází v posmrtné křeči při umírání. Člověk se musí stát ničím (mrtvolou), aby se stal něčím, jak zní mystická poučka, která se některým výstupům z osmi cvičení přibližuje. Tato mystická úvaha je myšlení blíže, než by se mohlo zdát, a naplňuje antickou tradici, kterou Matějčková také připomíná. Totiž odpověď králi Midasovi, který hledal tajemství otázky, co je pro člověka nejlepší. „Nejlepší je nebýti zrozen, nebýti, ničím nebýti,“odpověděl mu Silén, průvodce boha Dionýsa v Nietzscheho Zrození tragédie z ducha hudby: „Druhá pak nejlepší je ti – abys brzo umřel.“

My, co nezvládneme naplnit druhou Silénovu odpověď, můžeme vyjít staré antické moudrosti vstříc právě ve strhujících filozofických cvičeních v rezignaci Terezy Matějčkové. Re-signatio umožňuje „umírat“, a přitom neumřít a rodit se zas a znovu. Všichni jsme koneckonců „živí mrtví“…