Skleněný déšť
PHledání vltavínů se stalo kulturním fenoménem. Sbírání vltavínů na polích je neškodnou zálibou, pro některé se ale jejich nelegální těžba stala vášní.
řibližně před 15 miliony lety dopadl na území dnešního Bavorska asi kilometr široký asteroid. Tato událost po sobě zanechala kráter, který se dochoval až do dnešních dnů. Nazývá se Ries, hluboký je asi 200 m a široký skoro 24 kilometrů. Náraz v místě dopadu způsobil roztavení hornin, které byly v podobě skelné taveniny vymrštěny vysoko do atmosféry, kde zchladly a na povrch dopadaly stovky kilometrů východně od kráteru. Takto vzniklé přírodní sklo obecně označujeme jako tektit. Pro tektity vzniklé při impaktu v Riesu se však vžil název moldavit neboli česky vltavín.
Pádové pole vltavínů není jednotné, v principu však rozlišujeme vltavíny z jižních Čech a z jihozápadní Moravy. Nehojné nálezy pocházejí rovněž ze severního Rakouska, Chebska, okolí Drážďan a dalších míst. Tektity obecně nevnikají při každém dopadu asteroidu, předpokladem k jejich vzniku je mimo jiné i jeho dostatečná rychlost a ostřejší úhel dopadu. Přesto se různé tektity vyskytují po celém světě, jak o tom svědčí i jejich názvy: indočínity, filipínity, australity, georgianity a další. Obvykle mají nenápadnou černou nebo hnědou barvu, a těžko se proto hledají.
Vltavíny se od ostatních tektitů liší – jednak krásnou zelenou barvou „lahvového skla“, ale také díky nápadné skulptaci: některé mají totiž hluboce rozbrázděný povrch, který vzniká dlouhodobým naleptáváním povrchu přírodními kyselými roztoky. Nevyskytuje se u všech vltavínů – mnohé jsou „omleté“transportem ve vodních tocích podobně jako křemenné oblázky, a jsou proto ohlazené, jiné však mohou být až ostnité. Ne nadarmo se jedné z nejslavnějších lokalit u Besednic říká Ježkovna.
Zatímco vědecký zájem o vltavíny se rozhořel až na konci 18. století, zelených kamínků si všiml už neolitický člověk, který si z nich vyráběl ozdoby. Později se hledání vltavínů stalo specifickým kulturním fenoménem zejména v jižních Čechách. Zatímco sbírání vltavínů na polích je vcelku neškodnou zálibou, pro některé se jejich nelegální těžba stala nejen nekontrolovatelnou vášní, ale i způsobem obživy. Atmosféru prostředí kopáčů vltavínů skvěle vystihl Jiří Hájíček v knize Zloději zelených koní.
Před mnoha lety jsem byl na vltavínech v dnes již neexistujícím zbytku pískovny ve Slavěticích u Dukovan. Bylo hluboko pod nulou, a když už jsem zmrzlými prsty neudržel krumpáč v ruce, procházel jsem alespoň přilehlá pole, ale štěstí jsem neměl. Podle odhadů bylo doposud nalezeno až 60 tun vltavínů. Je to jen zlomek z odhadovaného množství asi jednoho milionu tun, jež vzniklo při impaktu, avšak dostupná naleziště jsou už desítky let pod silným sběratelským tlakem. Nálezů ubývá, a protože zájemců o vltavíny je stále dost, cena prudce roste.
Pokud máte, podobně jako pan Rybář z Nerudových Povídek malostranských, doma krabici od bonboniéry s vltavíny, je docela možné, že byste za ně dnes dostali hodně peněz. Jako by vám spadly z nebe.