Válka v Iráku dvacet let poté
Tažení to bylo bleskové. Během pouhých několika týdnů se moc obávaného diktátora Saddáma Husajna zhroutila a Spojené státy mohly slavit velký triumf. Jenže tento triumf využít nedokázaly. Proč? A co vlastně za invazí do Iráku všechno stálo?
Právě před dvaceti lety, 20. března 2003, začala invaze do Iráku, jedna z nejvýznamnějších zahraničněpolitických událostí posledních dekád. A také, alespoň ze zpětného pohledu, jeden z velkých amerických debaklů. USA do války vstupovaly s tím, že krátkou a nízkonákladovou intervencí eliminují diktátora Saddáma Husajna, označeného za údajně netolerovatelnou hrozbu americké bezpečnosti. Jenže rychlé vojenské vítězství brzy zastínily masivní povstání, sektářské násilí, resuscitace teroristických sítí a vleklá občanská válka. Vojenské, ekonomické i reputační náklady Washingtonu rostly stejně rychle jako vliv teokratického Íránu, přičemž al-Káidu invaze a následné mocenské vakuum polily živou vodou...
Jak uvádí historik Hal Brands, v letech 2003 až 2011 zahynulo v operacích v Iráku více než 4500 příslušníků amerických ozbrojených sil a přes 31 000 jich bylo zraněno. Odhady počtu mrtvých Iráčanů, kombatantů i civilních obětí se pohybují od 100 000 až do více než 600 000 mrtvých. A hlavní deklarovaný důvod k válce, tj. zbraně hromadného ničení, se nenašly. Poklesla americká důvěryhodnost, konflikt spotřebovával americké zdroje, pozornost i energii, jež podle Brandse mohly být zaměřeny na Severní Koreu, Rusko či Čínu. Zpackaná intervence narušila vztahy s evropskými spojenci Německem a Francií, stejně jako americkou psychiku, sebevědomí a ochotu se angažovat v zahraniční krizích.
Ve své nejnovější knize Confronting Saddam Hussein. George W. Bush and the Invasion of Iraq (2023) využívá renomovaný americký historik Melvyn Leffler nově odtajněné materiály a především těží ze svědectví klíčových aktérů. Jsou mezi nimiž například tehdejší ministr zahraničí Colin Powell (2001–2005), Bushův viceprezident Dick Cheney (2001–2009), poradkyně pro národní bezpečnost Condoleezza Riceová (2001–2005), náměstek ministra obrany Paul Wolfowitz (2001–2005), zvláštní poradce Richard Clarke (2001–2003) či Cheneyho poradce Scooter Libby (2001–2005). Podle historika Josepha Stieba a jednoho z recenzentů knihy ale Leffler příliš důvěřuje tomu, jak tihle lidé události líčí, a jejich zdůvodnění a motivace nepodrobuje dostatečné kritice, k architektům této války je tak údajně až příliš shovívavý a zbavuje je odpovědnosti. Brands jako další recenzent ale naopak oceňuje, že se Leffler jako historik snaží válce a jejím aktérům porozumět, ne je soudit.
Lefflerovo základní východisko je, že válka byla obrovskou chybou založenou na chybných předpokladech. Přesto o ní prezident Bush a jeho okolí rozhodli nikoli jen na základě strachu, mocenské arogance a pýchy, ale i čestných pohnutek a skutečných obav. Nelze ji podle Lefflera vysvětlit ani konspiračními teoriemi, podle nichž ji zkonstruovala mocná proizraelská lobby či zlovolný spolek radikálních neokonzervativců.
Tlak vlastní dominance
Leffler upozorňuje, že v americkém politickém diskurzu byl minimálně od války v Perském zálivu (1991) hluboce zakořeněn obraz Saddáma Husajna coby krutého diktátora, jenž terorizuje svůj lid, disponuje chemickými zbraněmi, jež neváhal použít proti vnějším i vnitřním nepřátelům, a navíc pošilhává po atomové bombě. Ostrý postup proti Iráku tak byl v USA populární napříč celým politickým spektrem. Navíc již v roce 1998 schválil americký Senát jednomyslně a Sněmovna reprezentantů poměrem 360 ku 38 hlasům zákon o osvobození Iráku. Američtí zákonodárci v něm vyzývali k podpoře úsilí za odstranění Saddámova režimu. V době vrcholící irácké krize v říjnu 2002 schválil Senát a Sněmovna reprezentantů použití síly k Husajnovu svržení poměrem 77 ku 23, respektive 296 ku 133 hlasům. A v březnu 2003 podporovalo rozhodnutí prezidenta Bushe jít do války 72 procent Američanů. Jak dodává Leffler, válka byla i jejich selháním – ne sice všech, ale mnoha.
Zásadní roli na cestě k válce sehrálo 11. září 2001 a teroristické útoky na území Spojených států. Americká politika se zradikalizovala, přesvědčení o výjimečném postavení USA se smísilo s obavou, že je toto postavení a s ním i celý americký způsob života v ohrožení. Bush a jeho administrativa věřili v nadřazenost „amerického systému demokratického kapitalismu“, tudíž upřednostnili nasazení ohromné americké síly. Ve svém důsledku tak podle Lefflera nešlo ani tak o „vývoz demokracie“jako spíše o její zachování doma. Samozřejmě, podpora demokracie nemusela být nutně hnacím motorem Bushova rozhodování, ale posílila pocit, že invaze má vyšší morální cíl, a propojila tak změnu režimu v Iráku s dlouhodobým řešením problému terorismu. Rozhodnutí zahájit válku v Iráku se navíc odehrálo v kontextu stále ještě dominantního postavení USA ve světě z 90. let a přesvědčení amerických politických elit, že liberální demokracie a kapitalismus jsou jediným udržitelným modelem fungování prosperujícího státu.
Po pádu „dvojčat“Bush a jeho zástupci pociťovali intenzivní rozhořčení a strach, stejně jako hluboký pocit odpovědnosti za to, aby se podobný útok již neopakoval. V tomto smyslu je proto žádná hrozba neznepokojovala tolik jako možnost, že by se teroristé dostali ke zbraním hromadného ničení. Logickým důsledkem bylo přehodnocení žebříčku hrozeb pro národní bezpečnost. Bushova administrativa se zaměřila na státy jako Irák, které již dříve usilovaly o zbraně hromadného ničení a zároveň měly vazby na terorismus. Dosavadní postupy jako zadržování, odstrašování, sankcionování či ostrakizace však podle Bushe a spol. neuspěly a již nestačily.
Za bezprostředním rozhodnutím jít do války ale ani tak podle Lefflera nestálo záměrné politické zadání, ale špatné informace. Otázka ovšem zní, do jaké míry byly záměrně špatné. Některé byly neprůkazné, založené na spekulacích, a jiné, jak se později ukázalo, jednoduše vymyšlené. Dohromady vytvářely zkreslený a hrozivý obraz Saddámova arzenálu zbraní hromadného ničení. Irák se ho sice již v polovině 90. let zbavil, ale výzvědné složky byly přesvědčeny, že je Husajnův program stále nebezpečný. V tomto Lefflerově příběhu tak Bushův tým tvoří seriózní lidé a zodpovědní úředníci, kteří se snažili „udělat správnou věc“, ale dostávali špatné informace.
Takový pohled je ale podle kritiků příliš zjednodušující. Cheney a Rumsfeld byli podle něj dlouhodobě přesvědčeni, že Saddám prostě zbraně hromadného ničení má a že válka je nezbytná. Zpravodajské informace jim měly toto přesvědčení jen potvrdit, a když se to nedařilo, vytvořili si alternativní zpravodajské kanály s informacemi podporujícími válku. Nakonec i sám prezident Bush citoval nevěrohodné zprávy o tom, že iráčtí představitelé usilovali o získání uranu z Nigeru a že Husajn má „obrovské zásoby“biologických zbraní, přestože i sama CIA varovala, že nemá žádné konkrétní důkazy o skutečném rozsahu takového programu.
Největší chyba? Z Iráku odejít
Leffler se ve své knize snaží také zdůraznit, že to byl Bush, kdo stál v centru rozhodování. Neplatí tak podle něj obraz nepozorného či snad hloupého šéfa, jímž snadno manipulují poradci (nakonec, fámy o jeho inteligenci byly už taky vyvráceny). Rozhodnutí jít do války tak podle Lefflera nebylo ani výsledkem snah radikálních neokonzervativců, jako byl třeba Paul Wolfowitz. Ty, kdo skutečně rozhodovali – jako Cheney či Bush –, Leffler řadí spíš mezi konzervativní nacionalisty. Rozhodovali se ale podle toho, jak Husajn odpovídal, respektive ignoroval rostoucí diplomatický tlak týkající se připuštění mezinárodní kontroly svých údajných arzenálů, anebo už chtěli vyrazit do války a diplomacii považovali jen za zástěrku k získání koaliční podpory a světové veřejnosti?
Leffler se kloní k první variantě. Podle jeho kritiků ale výsledné rozhodnutí předurčilo spíše ideologické přesvědčení, než aby je podmiňovaly události v Iráku, byť s Lefflerem souhlasí, že Bush učinil konečné rozhodnutí jít do války až v lednu 2003. Lidé kolem Bushe považovali terorismus za reakci na americký oportunismus, slabost a váhání v éře po válce ve Vietnamu. Snad s výjimkou Colina Powella byli spíše toho názoru, že zadržování nefunguje a změna režimu je jediným možným řešením. Navíc mezinárodním inspekcím prostě nedůvěřovali. Proto se prý Bushova administrativa již počátkem roku 2002 „neodvolatelně zavázala k pádu Saddáma Husajna, ať už to bude vyžadovat cokoli“, míní kritici. Debata se tak nevedla o to, zda Irák i nadále zadržovat a sankcionovat, nebo v něm změnit politický režim, ale spíš jen jak nejlépe této změny režimu dosáhnout.
Leffler ve své knize končí tam, kde začíná další dějství irácké tragédie. Po rychlé vojenské porážce husajnovského režimu totiž ve Washingtonu nepanovala ani základní shoda, co s Irákem dál. Ministr obrany Donald Rumsfeld chtěl, aby USA ihned předaly pravomoci Iráčanům a z Iráku se rychle stáhly, zatímco Bush cítil podle Lefflera za Irák odpovědnost. Do čela prozatímní koaliční správy jako jakési přechodné irácké vlády byl jmenován Paul Bremer, jenž rychle dospěl k závěru, že k nastolení bezpečnosti a pořádku bude naopak zapotřebí více než méně amerických vojáků.
Jak dodává Hal Brands, Bush dostal ještě jeden čtyřletý termín, aby svou iráckou chybu napravil. Ovšem USA se systematicky začaly iráckým chaosem zabývat až v roce 2006, aby zvolily novou protipovstaleckou strategii, na niž uvolnily dalších 30 000 vojáků. Tím dokázaly zabezpečit klíčové oblasti a dostat džihádisty do defenzivy. Situace se stabilizovala, a jak spekuluje Brands, kdyby se události vyvíjely tímto směrem, mohl se Irák proměnit v relativně stabilního a potenciálně spolehlivého partnera USA v širší válce proti terorismu. Američané by tak konflikt mohli považovat spíše za nákladné vítězství než za drahý debakl.
Základním předpokladem ovšem bylo v Iráku zůstat. To však již Bushův nástupce Barack Obama z mnoha pro něj dobrých důvodů odmítal a vojska po neúspěšných jednáních na konci roku 2011 stáhl. Tím ale USA ztratily možnost zachovat křehké, ale nadějné trendy, které se tam po roce 2006 objevily. Jak dodává Brands, přesvědčení, že Irák je hloupá a již prohraná válka, ukončilo Spojeným státům šanci ji vyhrát. Nastalo další dějství tragédie: stažení vojsk vyvolalo novou vlnu sektářského násilí, v jeho chaosu se začalo neobyčejně dařit Islámskému státu, jenž se ve své následné hrozivé expanzi přiblížil v roce 2014 až k Bagdádu. Američané museli znovu za podmínek pro ně stále nevýhodnějších vojensky zasahovat a spirála špatných a ještě horších rozhodnutí se točila dále...
Od války v Zálivu byl v USA zakořeněn obraz Saddáma Husajna coby krutého diktátora, který terorizuje svůj lid, disponuje chemickými zbraněmi a šilhá po atomové bombě