Arabské hladové bouře zatím nehrozí
Jara, takzvaného arabského S egyptským politologem Mustafou Kámilem as-Sajjidem o arabském jaru po dvanácti letech, islámském radikalismu nebo o problematice Izraelců a Palestinců
Od období které coby mohutná vlna zachvátila Blízký východ, uplynulo už dvanáct let. Na první pohled přineslo hodně změn, ale až do současnosti jich mnoho nezůstalo. Proč se tak stalo? A nehrozí náhodou situace v tomto nepříliš stabilním koutě světa dalším lidovým výbuchem? Před dvanácti lety se v Egyptě pod tlakem statisícových demonstrací zhroutil třicet let trvající režim Husního Mubáraka, po krátkém demokratickém období ale už o dva roky později zvolené vůdce zase svrhla armáda. To je jen jeden z příkladů, kdy arabské jaro obyvatelům regionu příliš nepomohlo ke svobodě ani demokracii. Proč tedy v obecné rovině arabské jaro příliš neuspělo?
Vlna arabských revolt z roku 2011 byla součástí globálního fenoménu, kterému já říkám revoluce 21. století. Vyplývá z nedůvěry k zavedeným elitám a pomáhá k moci populistům nebo silovým vůdcům. Toto vzedmutí většinou vedou mladí lidé s dobrými znalostmi dění v okolním světě, schopností využívat moderní komunikační prostředky, nedůvěrou ke stávajícím vůdcům a politickým systémům, což všechno dohromady jim dává velkou schopnost ovlivňovat lidi a vést je k revoltám. Jenže sami tito revoluční vůdci obvykle nemívají zkušenosti ani schopnosti, jak společnost vést, jak ty stávající elity kvalitně nahradit.
V Egyptě se tedy stalo to, že lidové hnutí usilující o svržení Mubáraka de facto podpořila armáda, která se rovněž chtěla z konkurenčních důvodů zbavit prezidenta a jeho syna Gamála, jejichž klan měl velké slovo nejen v politice, ale i v ekonomice státu, což se příčilo zájmům generality.
LN Ale přesto došlo na demokratické volby.
Ano, v roce 2012 se díky nim dostalo k moci Muslimské bratrstvo, které však začalo prosazovat své vize a bylo už po roce samo svrženo armádou. I tento puč měl značnou podporu veřejnosti rozčarované z toho, jak nekompetentně bratrstvo zemi spravovalo. Do čela se tedy po arabském jaru nedostali samotní revolucionáři, ale vystřídaly se dvě síly, které samy k demokracii moc blízko nemají. Občanské nebo sekulární politické strany se neprosadily. Naposledy se tento trend projevil v Tunisku, kde prezident předloni prostě rozpustil parlament.
LN Mají tedy ještě islamisté šanci vrátit se demokraticky k moci?
Myslím, že hodně ztratili důvěru lidí nejen v Egyptě či Tunisku, ale vidíme to do velké míry i třeba v Turecku. Naše Muslimské bratrstvo, tuniská strana an-Nahda nebo vláda tureckého prezidenta Erdogana začaly ztrácet podporu lidí, podle nichž neuspěly v řízení země. Jejich masová obliba se stala minulostí. Myslím, že tedy můžeme hovořit o postislamistickém období.
To mluvíme o legitimních, nenásilných politických silách. A co když se podíváme na nadnárodní extrémní proud reprezentovaný skupinami jako al-Káida nebo Islámský stát? Mohli by široké masy ještě oslovit tito lidé?
LN
Možnost, že se zase objeví nějaká radikální islamistická organizace, se určitě nedá úplně vyloučit. V obecné rovině si ale nemyslím, že by znovu získala takovou podporu mezi mladými lidmi jako v minulosti. Veřejné mínění se postupně zásadně postavilo proti radikálům. Navíc už nemají tak příhodné podmínky: al-Káida začala vznikat v 80. letech díky podpoře USA, Egypta za prezidenta Anvara as-Sádáta a Saúdské Arábie, které tyto radikály použily proti sovětskému vlivu v Afghánistánu. Extremistům před dvaceti lety nahrálo i svržení irácké vlády Saddáma Husajna a to, že Američané úplně rozložili tamní armádu. Později se bojiště přelilo i do Sýrie.
Dnes už ale můžeme říci, že v regionu se upevnily síly stojící proti tomuto extremistickému táboru – ať už je to vláda v Iráku nebo právě v Sýrii, kdy se na zatlačení džihádistů nepodíleli jen Američané, ale výrazně také Írán a Rusko. Ironií proto je, že tito extremisté jsou dnes daleko více než na Blízkém východě aktivní v jižní Asii a také v Evropě.
Jakou roli hraje v mobilizaci protizápadních nálad na Blízkém východě izraelsko-palestinský konflikt? Několik arabských zemí před časem navázalo s Izraelem vztahy. Hodily tyto vlády Palestince přes palubu?
LN
Musíme jednoznačně rozlišovat mezi oficiálními postoji různých vlád a veřejným míněním. Určitě jste si všiml, že když se během nedávného fotbalového mistrovství světa izraelští reportéři v Kataru pokoušeli mluvit s arabskými fanoušky, naráželi na velmi odmítavé, až nepřátelské reakce. Izraelci byli překvapeni, protože asi čekali, že když pár arabských vlád v Zálivu navázalo s jejich zemí oficiální styky, budou je tam vítat s otevřenou náručí.
To, že Emiráty a Bahrajn navázaly s Izraelem vztahy kvůli obavám z Íránu a výměnným obchodům s USA, zkrátka nepřesvědčilo tamní veřejnost. A podobně protiizraelské nálady jsou i v Egyptě. Když egyptská vláda v roce 1979 uznala Izrael, bylo to ve snaze dostat zpátky okupovaný Sinaj a s vidinou, že to povede k celkovému urovnání, včetně ukončení okupace Palestiny, jak se tehdy plánovalo. To se ale nestalo, a také Egypt proto patří k zemím, jejichž vláda sice spolupracuje s Izraelem, ale veřejnosti se to hodně zajídá. Myslím, že na Blízkém východě nenajdete jedinou relevantní politickou sílu, která by prosazovala nějaké přátelství s Izraelem za situace, kdy tato země nerespektuje práva a zájmy Palestinců.
LN Tohle vysvětlete české veřejnosti a politikům, kteří považují prakticky veškeré počínání Izraele za legitimní a správné…
Právo na existenci svého státu a bezpečnostní zájmy nemá jen Izrael, Palestinci ta práva mají také. Existuje nějaké mezinárodní právo a lidská práva, která mají být platná pro všechny. Proč Izrael omezuje rybáře v Gaze ve volném přístupu na moře? Proč tam nemají letiště, mezinárodní přístav…?
LN Ale Egypt také Gazu drží uzavřenou…
I k tomu mám výhrady, ale každopádně to zdaleka není v takovém rozsahu, v jakém Gazu obléhá Izrael. Vždyť ani na Západním břehu Palestinci nemohou volně jezdit z jedné části do druhé, nemohou svobodně cestovat do sousedního Jordánska, vodu si tam na úkor místních čerpají židovští osadníci – nezávisle uvažující člověk přece nemůže přijmout, že tento režim je nutný kvůli ochraně izraelské bezpečnosti. Mezinárodní právo dává značné kompetence okupační mocnosti, kterou Izrael je. Ale řadu věcí zakazuje, například změny demografických poměrů, usazování vlastních kolonistů a podobně. Arabská veřejnost samozřejmě tohle všechno vidí. Zároveň je ale hodně kritická i k palestinskému vedení, které je kritizováno, že je zkorumpované a hledí si hlavně svých prebend, místo aby se sjednotilo v zájmu celého palestinského národa. Tím jenom nahrává Izraeli, který tvrdí, že nemá partnera pro jednání o míru.
LN Když jsme u schopností vůdců – proč Egypt ztratil svou vůdčí roli v arabském světě a uvolnil ji Saúdské Arábii?
Obávám se, že dnešní situace je výsledkem chybné politiky současného prezidenta Abd al-Fattáha as-Sísího. Rozvoj každé země je spojený s produkcí – průmyslovou, zemědělskou, s výzkumem a vzděláním, s odvětvími, která přinášejí nějaký zisk. Sísí ale radši staví dálnice, velkolepé mimoúrovňové křižovatky, mrakodrapy, budují se nové administrativní čtvrti… To ale nepřináší žádné peníze, takže roste vnější i vnitřní zadlužení země a vyhlídky na zlepšení se s takovými ekonomickými prioritami nikde nerýsují. Chřadne i soukromý sektor, protože v hospodářství země hraje ohromnou roli armáda. Vláda v prosinci uzavřela dohodu s Mezinárodním měnovým fondem, kdy jedním z klíčových témat bylo právě tohle – IMF poukazoval na vysoké zastoupení subjektů napojených na armádu prakticky ve všech sektorech ekonomiky, což možná vyhovuje penzionovaným generálům ve správních radách, ale Egyptu jako celku to velmi škodí.
LN V souvislosti s válkou na Ukrajině řada odborníků varovala, jaké dopady to může mít na potravinovou bezpečnost chudších států. U Egypta se uvádělo, že z Ukrajiny a Ruska dováží až 80 procent pšenice. Nehrozí tedy zemi kolaps nebo výbuch tohoto druhu?
Ano, spolu s domácím vývojem egyptskou ekonomiku silně zasáhla i covidová krize a zmíněná válka. Inflace se oficiálně uvádí 21 procent, jenže u potravin je ještě daleko vyšší, což se dotýká obrovské části populace. Že by to ale mohlo vést k nějakým hladovým bouřím, si nemyslím. Lidé se ozvou, když vidí světlo na konci tunelu, my ale momentálně žádné nevidíme.
Je tu navíc ještě jeden rozdíl proti revoltě arabského jara z roku 2011. Tehdejší prezident Mubárak umožňoval určité opoziční aktivity, fungovala nezávislá média. Sám jsem byl členem skupiny intelektuálů, která se přímo v centru Káhiry otevřeně scházela, aniž by ji někdo zastrašoval. Současní vládci se ale poučili. Dneska tu máme jenom tisk, jehož vedení je „dostatečně moudré“, aby nedovolilo žádnou kritiku vedení země. Pak máme státní média a média napojená na armádu. Když se tedy před časem jistý opoziční aktivista pokusil ze zahraničí po internetu svolat nějaký protest, sešlo se pár set lidí, kteří byli pozatýkáni, takže podruhé se objevila už jenom hrstka účastníků.
LN Region je hodně spojován s rizikem dalších migračních vln na bohatý sever, mj. kvůli klimatickým změnám, které výrazně poznamenávají zemědělskou produkci, jak to kvůli nedostatku vody a degradaci půdy už teď vidíme v Iráku. Sdílíte tyto obavy?
Mohu-li to posuzovat podle stomilionového Egypta, zatím takový pesimista nejsem. Je samozřejmě v zájmu Západu a Evropy, aby se tahle země udržela nad vodou, proto jsem přesvědčený, že by mezinárodní společenství a Západ zasáhly, aby nějakému zásadnímu přesunu obyvatelstva předešly.
Faktem je, že potravin je zatím dostatek. Jsou sice stále dražší, ale hlad tu není, nevím o žádných stížnostech na nedostatek základních komodit, jaký jsme zažili v roce 2009, kdy se nejen v Egyptě, ale i v dalších arabských zemích stály fronty na chleba, protože v důsledku světové finanční krize najednou nebyl. Zrovna před pár dny vláda uzavřela dohodu o dovozu pšenice z Rumunska, prezident také v lednu jednal v Dillí o importu z Indie. Vedení země si je tedy tohoto problému dobře vědomo a zjevně se snaží skutečné krizi předejít.
LN A jinde v arabském světě nějaký výbuch nespokojenosti nehrozí?
V roce 2019 jsme viděli masové protesty v Libanonu, Iráku, Súdánu a Alžírsku. Bylo to podobné jako za arabského jara – do ulic lidi dostali vůdci, kteří sami neměli politické ambice nebo schopnosti či plán převzít moc, prostě jenom vyjadřovali protest a nesouhlas. Ono nestačí být poctivý, musíte být i politik. A najít poctivého politika není vůbec jednoduché.