Životních chyb je jako v jezeře ryb
Kdo z nás by nechtěl dědit? A čím dřív, tím líp, protože dlouhověkost seniorů dnes způsobuje, že čím dál častěji dědí až předčasní důchodci po důchodcích. Ale jde taky o to, co člověk zdědí. Všichni si představují domy, šperky, auta a především moře peněz
co byste dělali, kdybyste zdědili jezero
Těmito větami završuje své vyprávění o příběhu, který onehdy slyšel v rádiu, Bohuš Záhorský ve slavném filmu Láska jako trám: „Jsou ještě chudáci na světě, že jeden ani neví… Je to strašně zlý, bez ženy se žít nedá a nemá… To je tak zlý… že někdy i ten pes z toho smutku zvrací…“Bohuš Záhorský převypravuje Janu Pivcovi Starce a moře Ernesta Hemingwaye. Což je jen potvrzení skutečnosti, že se z tohoto textu stal mýtus, že tento příběh propadl mezi lidi a tam žije dál.
Těžko říct, zda se totéž podaří i novele
Rybářská chata (2021) norského autora Steina Torleifa Bjelly. Na to je ještě brzy. Každopádně si na tomto díle můžeme ukázat jakousi nespravedlnost – či nevypočitatelnost, podle toho, z jaké strany se na to díváme – literatury a umění obecně. Stein Torleif Bjella (1968) byl totiž dosud znám jako písničkář, muzikant, i když pravda – před šesti lety publikoval básnickou sbírku, jak čteme na obálce, údajně velmi ceněnou.
Rybářská chata, vydaná nakladatelstvím Prostor v překladu Jarky Vrbové, je tak jednak potvrzením faktu, že skutečného světského a světového úspěchu dnes lze dosáhnout jen prostřednictvím prozaického textu. A jednak toho, že i když napíšete deset románů, ještě to neznamená, že umíte psát lépe, respektive že napíšete něco lepšího než ten, kdo se zmůže na jedinou novelu. Můžeme stokrát bagatelizovat úspěchy takových autorů jediné knihy, ale na faktu to nic nezmění. Ostatně kdybychom chtěli zas bagatelizovat ony „zkušené“literáty, můžeme říct, že stejně každý z nich dřív nebo později dospěje ke svému nejzdařilejšímu dílu, na něž bude v budoucnu jeho umělecké počínání zredukováno.
Táta a rybaření
Zmínka o Starci a moři (1952) nebyla náhodná. Protože ve slavné novele, jež Ernestu Hemingwayovi v roce 1953 zajistila nejprve Pulitzerovu a o rok později i Nobelovu cenu, se jedná nejen o lov ryb, nýbrž rovněž o archetypální vztah otce a syna, a to mezi starcem Santiagem a chlapcem, jenž se Santiagovi snaží zůstat co nejvíc věrný, i když mu jeho rodiče poručí, že musí jít lovit na jinou loď.
Zároveň však nutno připomenout, že bylo dávno názorně předestřeno, v čem spočívá přitažlivost – či spíše široká přijatelnost – Starce a moře. A to na srovnání s texty, jež ukazují Ernesta Hemingwaye jako nepominutelnou literární osobnost, s jeho povídkami. Zatímco v těchto krátkých prózách je moderně úsečný, ke čtenáři nemilosrdný – jen si to domysli sám, holoubku! –, ve Starci a moři je najednou vlídný, a proto není divu, že na srdceryvný – a srdceryvně vyprávěný – příběh ulovil po světě miliony čtenářů, zatímco Santiago má pořád tolik smůly a neuloví ani ň. Někdo by navíc dodal, že Hemingway nabídl jakousi vykuchanou verzi Melvillovy Bílé velryby.
Kdo by si chtěl přečíst něco o rybách, nadto sladkovodních, a zároveň ochutnat Hemingwayovu povídkářskou extratřídu, může zkusit kupříkladu dvojdílnou Velkou řeku s dvěma srdci: „Pozoroval, jak se drží tlamami proti proudu, mnoho pstruhů v hluboké, rychle tekoucí vodě, s tvary lehce pokřivenými, protože je pozoroval až hluboko dole pod sklovitě vypouklou hladinou tůňky, jejíž hladký povrch se vzdouval a narážel o pevné mostní
piloty poznamenané nárazy plaveného dřeva.“Vztah otce a syna lze naproti tomu najít v povídkách Indiánský tábor, Můj táta nebo Otcové a synové.
Začít přemýšlet o tom, které texty přinášejí motiv rybaření, nadto s jakýmsi přenosem z otce na syna, je obtížné, protože určitě něco podstatného zůstane vždy opomenuto. A tak zmiňme aspoň román Richarda Brautigana, jenž se nabízí už názvem Chytání pstruhů v Americe
(1967). Přejít nelze ani povídky Oty Pavla, z novějších pak Ostrov Sukkwan
(2006) Davida Vanna, kde najdeme rovněž příběh otce a syna v divoké přírodě, avšak nejde o romantiku, dobrodružství, či dokonce idylu. Vše končí tragicky, podobně jako život autora Starce a moře
a předtím i jeho otce.
V literárním rybníčku
Stein Torleif Bjella podle všeho nezačal Rybářskou chatu psát s tím, že prózu ještě nezkusil, tak proč se do ní nepustit. Stejně tak se v ní s největší pravděpodobností nesnažil o hru na upřímnost, k níž řada spisovatelů dospěje po jiných románových vzorcích. V případě Rybářské chaty se zdá, že vše bylo jinak a že to nejjednodušší vysvětlení je to správné: norský literát si podle všeho nic nevymyslel, jen zapsal to, co zažil, takže jeho upřímnost není předstíraná, nejedná se o vypravěčskou strategii. Jde o zpověď. Ano, jistě nelze zapomínat to, že záleží taky na formulacích a dále na tom, o čem se případně pomlčí…
Ale čtenář má chuť důvěřovat upřímnosti Steina Torleifa Bjelly i z toho důvodu, že přináší příběh v archaických, to jest přírodních kulisách. Samotný příběh má pak archaický nádech taktéž díky tomu, že ho vypráví stárnoucí muž – a že pojednává o dvou mužích, o stárnoucím a starém. Též z tohoto detailu přímo čiší nevyspekulovanost, protože kdyby chtěl současný norský spisovatel jen trochu kalkulovat, tak se logicky hlavními hrdinkami stanou ženy – a on sám si dá ženský pseudonym.
Je pozoruhodné, jak se genderová situace nikoli vyrovnává, nýbrž otáčí: zatímco kdysi si autorky dávaly mužský pseudonym, aby neměly handicap v mužském světě, dnes je situace naprosto opačná. Muže je zkrátka třeba poněkud zatlačit, protože stokrát se může říkat, že nejde o žádnou válku pohlaví, ale když někdo chce něčeho víc, tak to v dnešním přeplněném světě lze získat výhradně na úkor někoho jiného. To není obvinění, pouze suché konstatování. Všichni se na sebe tlačíme, proto logicky dynamika společnosti funguje na metodě vytlačování.
Vypravěčem Rybářské chaty je hudebník Jon, jenž se živí tím, že je pomocným kantorem, to jest „učitelem na radiátoru“. Jeho rázný strýc Ivar by jistě dokázal říct trefněji, co si Jon na topení nahřívá či spíše přehřívá. Synovce totiž neustále popouzí otázkou, proč nemá žádnou ženskou, proč si nějakou ženskou nenajde.
A ještě se tu na chvíli vraťme k otázce pravdivosti a autobiografičnosti… Na začátku máme prohlášení Jona Aslessona Aala, ale v něm též to, že jezero Storsenn se ve skutečnosti jmenuje jinak – reálný název je rovněž uveden. Takže nakonec hra na upřímnost na druhou? Nebo spíš jde o důkaz, že začínající prozaik vlastně v tomto směru – naštěstí, protože by to jeho text patrně oslabilo – hned na začátku selhal, jelikož chtěl původně hrát vyšší hru, než na jakou měl karty?
Jon si je naštěstí dobře vědom toho, že nejdůležitější je tu strýc Ivar. Ostatně Ivar si to myslí taky. Potkat natolik tvrdohlavého jedince v životě je neuvěřitelně obtížné a otravné. Přesně to taky zažívá Jon. Zároveň však je to z hlediska literárního požehnání, jelikož se následně vše soustředí na takového paličáka a ostatní přestává být důležité. Jen si vzpomeňme na nedávné české seriály jako Rapl či Docent, kde stačí poděs v podání Hynka Čermáka nebo Terezy Ramby, a divák těmto jinak průměrným a snadno zapomenutelným dílkům odpustí i chabé krimi zápletky a spoustu nelogičností.
Týden peskování
Ivar se jednoho dne zkrátka rozhodne, že je načase předat rodinné jezero. A jediným mužským pokračovatelem je Jon. Bohužel, protože Ivar ho vidí jako nepříliš invenčního drnkala a učitele na radiátoru, který si ani neumí najít ženskou. A to není všechno, samozřejmě je Jon v Ivarových očích pohodlný a neschopný – musí ho to všechno naučit. Jak žít v rybářské chatě, jak pečovat o loď, jak ulovit ryby a posléze je zpracovat. Navíc Ivar trvá na tom, aby si to Jon zapisoval do sešitu, protože až to bude dělat příště, tak už s ním důkladný strýček nebude.
Pro Jona to opravdu není žádná idylická dovolená, je to jedna velká otrava. On totiž o žádné jezero nestojí. On chce být hudebníkem a chce si nabrnknout ženskou, ani k jednomu mu ovšem jezero nemůže být nápomocno. Ke všemu Ivar komunikuje výhradně příkazy, to se týká záležitostí ohledně jezera, případně jízlivými posměšky, to když mluví o dosavadním Jonově životě. Při tom strýček pokaždé synovce dlouze pozoruje, jako by ho chtěl doslova prohlédnout.
O historii rodiny – o tom, že druhý strýc a Jonův otec už jsou mrtví – se dozvídáme od Jona. Evidentně jsou v ní pasáže, o nichž by Ivar mluvil jen nerad. Ale možná se chce taky soustředit pouze na to podstatné, na předání dědictví. Netušíme, co se mu honí hlavou – jistě má s jezerem spojeno plno vzpomínek, a je známo, že dlouhodobá paměť u starších lidí funguje daleko lépe než ta krátkodobá.
V neposlední řadě z Ivarových poznámek odečteme, že on i jeho otec měli k jezeru silný vlastnický vztah. Vyháněli od něj jak zvířata, která snižovala výtěžnost ryb, tak lidi, kteří si tam chtěli užívat chvíle volna v přírodě. To vše je jeho synovci – v Ivarových očích patrně zdegenerovanému nikoli pokračovateli, nýbrž daleko spíš završiteli jejich rodu – naprosto cizí. A Jonova nechuť se zvyšuje, protože i když se naprosto popře a dělá, co si Ivar žádá, nikdy to stejně není dost dobré.
Co Jon netuší
Vzpomeňme na nedávné seriály jako Rapl či Docent, kde stačí poděs v podání Hynka Čermáka nebo Terezy Ramby, a divák těmto průměrným dílkům odpustí i chabé zápletky
Rybářská chata tedy nemá výrazný děj, nic dramatického se v průběhu nestane, žádné obraty či vzpoury. To ovšem nemusí být na závadu, vzpomeňme na nedávný obrovský úspěch obdobně vystavěného přírodního příběhu, který nabídl Paolo Cognetti v románu Osm hor. V norské novele vše stojí na jediné figuře a tou je Ivar, jenž naštěstí sehnal někoho, na kom si může leštit svou jedinečnost. Jon sehrává roli věčného otloukánka, který většinou vše přejde mlčením, i když uvnitř se plní nádrž sebelítosti – její protržení by pro Ivara bylo dalším důkazem Jonova polotučného chlapáctví.
Příběh tak táhnou především Ivarovy nestandardní reakce na cokoli a nevyžádané poznámky k čemukoli. Vylákal Jona na své území, kde je neomezeným vládcem, kde se cítí silný v kramflecích – a když on sám stařecky klopýtne, je nutné dělat, jako by se nic nestalo. Též proto, že další poznámka z úvodního Jonova prohlášení říká, že strýček Ivar mezitím již zemřel. I to je důvod, proč byla sepsána Rybářská chata. Nikoli pouze z nutnosti se vy(z)povídat z toho, co se – překvapivě – Jonovi v tak zralém věku přihodilo. Ale taky proto, že jedinou možností, jak Ivara znovu oživit, bylo o něm napsat.
V samotném závěru Rybářské chaty je odhalen ještě jeden překvapivý detail, který se Jon dozví jen tak náhodou… To vrhne tuto prózu do sousedství Příběhu matky a otce (2005) jiného norské prozaika Edvarda Hoema (1949), kde sice nejde vůbec o ryby a jenž je zasazen do historicky vypjatější doby, nicméně velmi silný je tu onen motiv vztahu mezi otcem a synem.
Hlavně opatrně
Jsou nejpravděpodobnější dva scénáře. Stein Torleif Bjella již nic dalšího nenapíše, protože nebude mít o čem. Anebo se povzbuzen úspěchem Rybářské chaty vydá sebevědomě na tenký led prozaické druhotiny a propadne se až někam ke dnu literárního jezera… Ovšem to zbytečně předbíháme a sýčkujeme. Jméno Stein Torleif Bjella dost možná zapomeneme, i kvůli jeho složitosti, ale Rybářskou chatu si po jejím přečtení budeme pamatovat. A tak se vlastně stane nesmrtelným i její norský autor… jak on se, sakra, jenom jmenoval…