Staří Řekové a čeští lidožrouti

Když zamířil do českých zemí, čekala ho řada neobvyklých zážitků: třeba dobové napětí Čechů s Němci nebo střet s představou o zaostalém a exotickém slovanském Orientu. To vše nabízí kniha editorky Heleny Musilové

Pražská Pallas a moravská Hellas 1902: Auguste Rodin v Praze a na Moravě.

Světová historie zná řadu setkání, při nichž jejich aktéři měli svérázné představy o tom, s kým se vlastně potkávají: Kolumbus viděl v původních obyvatelích Ameriky Indy, Aztékové ve španělských dobyvatelích poznávali boha Quetzalcoatla, James Cook byl na Havajských ostrovech zprvu vítán jako vtělení boha plodnosti, míru a deště Lona. I v našich dějinách najdeme několik svébytných střetnutí odlišných kultur: rozhodně k nim patří cesta sochaře Augusta Rodina do Prahy a na Moravu v roce 1902, kam byl pozván při příležitosti otevření jeho výstavy; součástí programu byla i cesta na moravské Slovácko v doprovodu Zdenky Braunerové a Alfonse Muchy.

Kniha Pražská Pallas a moravská Hellas osvětluje, jak různorodá byla očekávání hlavních aktérů. Pražská radnice, v té době už v českých rukou, považovala výstavní projekt za vítaný podnět k pokračování reprezentativních akcí s mezinárodní účastí, jimiž se Praha zviditelňovala v habsburském mocnářství v cizině. Na kulturním poli se to dařilo lépe než na tom politickém: česká politika oné doby se nemohla pochlubit výsledky srovnatelnými s českou kulturou. Zatímco české divadlo, hudba či výtvarné umění sklízely uznání ve Vídni, politika mladočeských předáků jen přešlapovala na místě. Důležité také bylo spojenectví s Rodinem coby neoficiálním vyslancem spřáteleného francouzského národa.

Krása českých žen

Mladým českým umělcům, kteří k nám Rodina pozvali, tento umělec svými kontroverzními díly imponoval, neboť „idealisticky kladli rovnítko mezi rozchod moderního umění s akademickými konvencemi a osvobození ujařmeného národa, jenž se nadále měl podílet na duchovním díle celého lidstva“. Autoři konstatují, že tehdy došlo na české straně k „nepříliš logickému setkání pragmatické nacionalistické politiky s idealismem mladých, novým směrům otevřených umělců, usilujících naopak o vysvobození z těsného krunýře národnostního údělu“. Když ovšem umělci Rodina do Prahy zvali, zdůrazňovali svoje slovanství: „Jsme mimořádně hrdi na to, že budeme první Slované, kteří budou poctěni zasláním Vašich děl… Vzhledem k Čechám jakožto prahu slovanského Orientu musí výstava z našeho pohledu zasít semena Vašich idejí do panenské půdy moderního slovanského umění.“

A co sám Auguste Rodin? Nevíme, s jakými představami přijížděl, ovšem v dobových francouzských materiálech se tvrdilo, že náš kout Evropy se dosud nachází „v plném středověku“a obyvatelky Prahy pod šátky skrývají „ploché široké tváře, připomínající Kalmyky“. Každopádně právě místní ženy Rodin prý obdivoval a na „aristokratickou krásu pražských žen, jejich chůzi a toaletu, tak půvabnou a elegantní“ještě dlouho vzpomínal. Scenérie v rozkvetlé Královské zahradě plné „rozkošných zjevů dívčích a dámských“mu podle vlastních slov připomínala Dantův Ráj a na Slovácku byl prý nadšen z tamních krojů. Takto jeho emoce líčily poznámky Zdenky Braunerové: „Selští synkové a dcerky zpívali mezi tancem a tančili mezi zpěvem, vše se hemžilo v parném slunci, vše v svátečním kroji, všechno samá paráda. Na vršíčku kolem chalup nad sklepy stáli a projížděli se šohaji na koních, mezi nimi míhali se lidé a hlavně všechny děti ze Lhoty.

Nikdy jsem neviděla tolik ověšených koní jako dnes: samá pentle, samý fábor, samá vonička. ‚Podívejte se,‘ pravil ke mě Rodin, prohlížeje si cíp barevně vyšitého fěrtúšku štíhlé mladé krasavice, ,podívejte se na tuto pestrotu barev, je v nich harmonie, jakou sneslo jen oko Řeků. Cítím, že jsem tu na antické půdě nejstarší kultury.‘“Tento zdánlivý ráj s lidmi v pestrých krojích pak měl Rodina přimět k proslavenému zvolání „Moravská Hellas“, jež ovšem kniha Pražská Pallas a moravská Hellas označuje za mýtus.

Co já tu vlastně dělám?

Autoři knihy však naznačují, že Rodinovu cestu jinak provázela četná nedorozumění. Valná většina návštěvníků jeho výstavy pod Petřínem podle nich sochařovým dílům nerozuměla, což přiznávali i soudobí recenzenti. Natožpak aby o jeho umění cokoli tušili krojovaní venkované na Moravě. Některých plánovaných akcí se Rodin přímo odmítl zúčastnit, další ho zřejmě nudily nebo podle přiznání Braunerové přímo mučily. Muž, o němž Alfons Mucha připouštěl, že vskutku nenáviděl mluvení na povel, byl přesto v Praze i později na Moravě „neustále nucen pronášet zdvořilostní sentence a ve vzácných chvílích odpočinku se stával obětí obsedantní představy svých hostitelů, že nic mu nepůsobí větší rozkoš nežli poslech hudebních produkcí“.

Některé dobové tiskoviny na to poukazovaly. Nepodepsaný článek v týdeníku Rozhledy komentoval celou akci jízlivě: „Před umělce, v jehož dílech ožila příroda, předstoupilo sedm pánů, jeden po druhém, a odříkali několik vět, z nichž zela poušť oficiálních proslovů. Rodin nucen vyslechnouti různá lichocení před četnou společností, jež se pase očima na jeho rozpacích, odpovídá stejně bezobsažnými větami, hanbě se v srdci za prázdný ten obřad, jenž mu byl vnucen.“

Když se v Praze ubytoval v jednom z nejmodernějších hotelů, dav několika stovek lidí před budovou burácel „Vive la France!“a „Sláva Rodinovi!“. Sochař, který nenáviděl jakoukoli pompu, prý „utekl od okna a od té chvíle se mu s hrůzou, širokým obloukem vyhýbal“.

Výsledné rozpaky

Jaký byl tedy Rodinův celkový dojem ze zdejšího pobytu? Asi dosti smíšený. Oficiální tiskoviny psaly výhradně o vlídnosti, nadšení či úsměvech na jeho sympatické tváři, ovšem zmíněné Rozhledy sarkasticky konstatovaly: „Rodin jistě na Prahu nezapomene… S hrůzou a třesa se bude vzpomínat na město, kde z něho jak z citronu vymačkali, co se dalo, a o jeho útrapách ještě psali s tak kanibalskou mlsností.“

Auguste Rodin i díky tehdejší výstavě významně ovlivnil české moderní umění, ovšem na Slovácku se i nadále nosily tradiční kroje, které nemají žádný jednoznačný ideologický program, takže se dají politicky instrumentalizovat různě. Jan Uprka, syn malíře, se kterým se Rodin setkal, později prohlašoval lidi ze Slovácka („moravské Slováky“) za Slováky a zažádal Adolfa Hitlera o připojení Moravského Slovenska k Tisovu slovenskému štátu... Nicméně povědomí o Rodinově návštěvě na Slovácku nezaniklo, v červnu 2022 se tam dokonce konal „remake“celé akce.

Kniha původní Rodinovu návštěvu do jisté míry zbavuje oslavného hávu, i když autoři jako Florian Illies by tehdejší dění dokázali domyslet a vylíčit ještě výrazně komičtěji. Ukazuje, jak výrazně mimoběžné až někdy protikladné motivy vedly jednotlivé účastníky, kolik iluzí a nepochopení ji provázelo. Každopádně ale tehdejší setkání kultur, Rodina s Čechy a Moravany, nedopadlo tak fatálně jako Cookův střet s Havaňany…

inzerce