Šperk mezi magistrálou a nádražím
Budova někdejšího Nového německého divadla – dnes Státní opery – byla dokončena před 135 lety Je to takové nešikovné místo, ze všech stran odříznuté. Budova samotná není ani moc vidět, jak ji zastiňují okolní, vyšší stavby. Byla by však škoda přehlédnout.
TStátní operu
akzvaná severojižní magistrála, zbudovaná v sedmdesátých letech minulého století, přinesla Praze mnoho problémů. Přitáhla do centra intenzivní automobilovou dopravu, vytvořila cézuru uvnitř městského jádra, vyvolala demolici několika budov včetně údajně nejkrásnějšího nádraží střední Evropy na Těšnově a doslova odřízla řadu významných staveb od svého okolí.
Platí to například o budově městského muzea na Florenci, dále o secesní dominantě naší metropole – hlavním nádraží, o paláci Národního muzea na Václavském náměstí a v neposlední řadě také
o budově dnešní Státní opery. Ta se náhle ocitla na jakémsi ostrově mezi kolejištěm nádraží a magistrálou. Dostat se pěšky k divadlu není snadné, musíte se ponořit po ponurého tunelu pod komunikací. Dnes se navíc tato stavba doslova krčí mezi patrovými garážemi a mohutnou hmotou budovy někdejšího Federálního shromáždění. A přitom se jedná o velmi významnou památku architektury devatenáctého století.
Architektura vídeňského vzoru
Budovu v neoklasicistním stylu s neorokokovým interiérem si postavili pražští Němci, kteří chtěli mít také svou scénu pro činohru a operu, na místě, kde dříve stávala dřevěná divadelní aréna.
Projekt zadali trojici slavných vídeňských architektů, představitelům historismu a autorům řady dominant rakouské metropole. Byl to především Carl Freiherr von Hasenauer (1833–1894), architekt vídeňského královského paláce Hofburgu a profesor prestižní umělecké akademie. Ten v rakouské metropoli spolu s německým kolegou Gottfriedem Semperem navrhl dvojici budov Kunsthistorische a Naturhistorische muzea nebo také divadlo Burgtheater na vídeňském Ringu. Na návrhu pražské scény Hasenauer spolupracoval s architekty Ferdinandem
Fellnerem (1847–1916) a Hermannem Helmerem (1849–1919), což byli autoři řady paláců (jeden z nich se nachází i na pražské ulici Na Příkopě), lázeňských pavilonů a kolonád (u nás například v Karlových Varech), ale především na tehdejší dobu moderních divadel. Po celé Evropě jich postavili desítky: v naší zemi třeba v Liberci, Brně nebo Mladé Boleslavi (tam ve spolupráci s Emilem Králíkem). Na vídeňském Ringu navrhli budovu Volkstheatru.
Stavba pražského divadla proběhla v letech 1885–1888 a vedl ji pražský architekt Alfons Wertmüller. Významní umělci se také podíleli na výzdobě pražského
divadla: sochy na průčelí, tedy v tympanonu, na atice nebo portréty Goetheho, Schillera a Mozarta v nikách, provedl Theodor Friedl (1842–1900), rakouský sochař, mj. známý svou dlouholetou spoluprací s Fellnerem a Helmerem. Fresku na stropě hlediště zase navrhl Adolf von Menzel (1815–1905), německý malíř pozdního romantismu, který se rovněž podílel na dekoraci Lannovy vily v Praze-Bubenči. A konečně autorem návrhu opony byl Eduard Veith (1858–1925), rodák z Nového Jičína. I ten spolupracoval s dvojicí Fellner–Helmer na dekoraci jejich staveb, v Praze se rovněž podílel na výzdobě Rudolfina. Jeho opona z Nového německého divadla se však po válce ztratila a dnes je tam jen její kopie, zhotovená podle dobových fotografií scénografem Martinem Černým.
Divadlo v dějinách
V meziválečném období patřilo Nové německé divadlo k progresivním činoherním i operním scénám, za druhé světové války sloužilo mimo jiné ansámblům vybombardovaných německých scén. Po ní bylo jako Divadlo 5. května již českou scénou, ale opět s avantgardním repertoárem. To se však změnilo po komunistickém puči v roce 1948. Budova
byla pojmenována po Bedřichu Smetanovi a začleněna pod Národní divadlo. Sloužila pak opeře, ale ponechala si vlastní orchestr a sbor. Další změna nastala po roce 1989: tehdy vznikla Státní opera, která působila zprvu samostatně, později byla opět připojena k Národnímu divadlu.
Rozsáhlá rekonstrukce divadla proběhla v sedmdesátých letech. Tehdy bylo v souvislosti se stavbou Federálního shromáždění i již zmíněné magistrály zbořeno několik domů v sousedství, kde bylo zázemí této scény. To nové vzniklo v jižní partii parlamentní budovy, navržené architekty Jiřím Albrechtem, Jiřím Kadeřábkem a Karlem Pragerem. Je to ten bílý kvádr, obrácený ke kolejišti nádraží (tzv. provozní budova Státní opery).
K další rekonstrukci (provedené studiem Masák a partner) nakonec došlo v minulých letech; její snahou bylo především vrátit divadlu původní vzhled. To si nevelká stavba jistě zaslouží – vždyť v ní účinkovala řada světově proslulých umělců, jako byli Gustav Mahler, Richard Strauss, Alexander von Zemlinsky, Enrico Caruso, Otto Klemperer, Karl Böhm nebo George Szell. A samozřejmě i plejáda našich nejvýznamnějších pěvců a dirigentů.
Dostat se k divadlu není snadné, musíte se ponořit po ponurého tunelu pod komunikací. Navíc se krčí mezi garážemi a někdejším Federálním shromážděním.