O černobylských medvědech
Čtu zrovna knihu Invaze od reportéra britského Guardianu Lukea Hardinga. Je to dobrá kniha a Luke fajn člověk. Potkal jsem ho kdysi letmo v Londýně na jedné novinářské akci a pak znovu tady v Praze, když jsem s ním dělal rozhovor pro LN. Z jeho psaní je cítit emoční zápal, osobní zkušenost a jednoznačná morální vyhraněnost.
Ale... Nejsem schopen v sobě potlačit kritického čtenáře, když čtu o ruské koloně překračující hranice, před kterou se „skrývají jeleni, losi, vlci a několik medvědů“. Jak to Luke ví? Byl tam snad? Viděl ty losy a medvědy, jak se schovávají? Žijí v Černobylu vůbec medvědi? A pokud ano – nejsou to náhodou radioaktivní medvědi, kteří by se (alespoň teoreticky) tanků vůbec nemuseli bát?
Nikdy jsem podobný druh psaní neměl rád. Je to dědictví takzvané literatury faktu, která se začala šířit v šedesátých letech. Vševědoucí vypravěč v podobě novináře tu vypráví, jak něco bylo, a doplňuje detaily na dokreslení atmosféry. Ty detaily si pochopitelně vymýšlí, protože žádného černobylského medvěda v životě neviděl (a i kdyby ho viděl, do hlavy mu nevidí). Rozdíl oproti Třem mušketýrům je tak pouze v tom, že Dumas nás klame zcela transparentně, zatímco literáti faktu nám věší bulíky na nos s kamenným výrazem ve tváři.
Když podobné věci čtu, vždycky si vzpomenu na Twainův legendární rozbor Lovce jelenů od Jamese Fenimora Coopera. Cooper je (stejně jako Harding) nepochybně dobrý spisovatel a jeho knihy stojí za to číst. Kdo by v nich ale hledal logické události doprovázené uvěřitelným dějem, bude zklamán.
„V jednu chvíli,“píše Twain, „jeden z Cooperových skvělých indiánských expertů Čingačgúk (myslím, že se to vyslovuje Chicago) ztratí stopu člověka, kterého stopuje lesem. Ta stopa je nadobro ztracená. Ani já, ani vy byste ji nebyli s to najít. Ne tak Chicago. Chicago dlouho neotálí. Odkloní bystrý potok z jeho toku a tam, v té břečce na dně, najde otisky po mokasínách. Proud je nesmyl, jak by to udělal ve všech ostatních případech – i přírodní zákony se musí klidit z cesty, když nám chce Cooper ukázat delikátní umění zálesáka.“
Je to snad až příliš kruté ke Cooperovi, který je jinak mimořádně zábavný a mimochodem mnohem obratnější historik než takový Dumas. Jeho úvodní románové eseje o mlhavých dějinách koloniální Ameriky mají i po dvou stech letech šarm a na své si tam přijde i čtenář poučený odbornou literaturou.
Všem čtenářům Safespacu radím číst Coopera i Hardinga. Třeba Lukeova kapitola o začátku války v Kyjevě je výborná, poutavá a v mnohém překvapivá. Luke tam skutečně byl a s dotyčnými lidmi mluvil, byl svědkem hrdinství i překotných úprků. Žádného černobylského medvěda ale nikdy neviděl, a až ho příště uvidím, neopomenu mu to zcela nebritským způsobem připomenout.
A kdybych někdy mohl potkat Coopera, na ty mokasíny bych se ho taky rád zeptal.
Vševědoucí vypravěč v podobě novináře vypráví, jak něco bylo, a doplňuje detaily na dokreslení atmosféry, jež si pochopitelně vymýšlí. Věší nám bulíky na nos s kamenným výrazem ve tváři.