Izolovat zlo?

Putin, Asad, Saúdové a Íránci se čile druží

Sobotní noviny oznámily, že Mezinárodní trestní soud vydal zatykač na Vladimira Putina. Víc než 120 zemí musí ruského prezidenta zatknout, ocitne-li se na jejich území. Ale ta zpráva působí jako pohled na poloprázdnou/poloplnou lahev. Někdo ji pokládá za příspěvek k izolaci zla či hrozeb. Ale jiný namítne. Včera přijel Putina navštívit čínský lídr Si Ťin-pching. Putin není izolován v Indii, Pákistánu, Bangladéši, Brazílii, velké části Afriky, na většině „globálního Jihu“. Lze tedy tvrdit, že Západu se daří prosazovat svůj narativ izolace zla? Jen s velkým zjednodušením.

Stejně tak lze říci, že izolace zla je na ústupu. V Pekingu se dohodly Saúdská Arábie a Írán na obnově vztahů. Je to úspěch Číny a neúspěch těch, kdo chtěli izolovat hlavně Írán, aby zastavil svůj jaderný program. Léta se říkalo, že Washington je jednostranný, že dusí rizikový Írán, ale podporuje neméně rizikovou Saúdskou Arábii. Že ve skutečnosti je to volba mezi morem a cholerou. Pak přišla Čína a spor rozčísla: nerozlišuje mezi morem a cholerou, ale prolamuje izolaci jako princip.

V neděli syrský prezident Baššár Asad přiletěl do Dubaje, lídr Spojených arabských emirátů Muhammad bin Zajd ho přijal s pompou a řekl, že izolace Sýrie musí skončit. I to je vítězství Ruska a Číny. Západ vystupoval v této válce jako humanitárce, ale Rusko mělo cíle – uchovat Sýrii jako stát i její režim. Stalo se. Asad podporuje Rusko na Ukrajině a říká tomu „podpora operaci proti neonacistům a starým nacistům“. Od člověka, v jehož zemi žil Alois Brunner, jeden z nejhledanějších nacistů, to působí jako chucpe. Ale odráží to situaci, kdy boj proti Asadovi neměl žádnou legitimní tvář. Měli jí být snad džihádisté?

To vše skládá obraz slábnoucího vlivu Západu. Prosazuje své hodnoty třeba u Mezinárodního trestního soudu. Ale slábne v izolaci hrozeb. Zde mají pravdu progresivisté: civilizace „starého bílého muže“uvolňuje místo většině a rozmanitosti. Ale zatleskáte tomu?