Reforma s rizikem krize
Přijetí penzijní reformy bez poslanců může rozhorlené davy Francouzů rozvášnit ještě víc
Omezování veřejné dopravy, blokády distribuce pohonných hmot a energií, stávkující popeláři, ve školách absentující nespokojení učitelé, početné manifestace po celé zemi. Už téměř dva měsíce se Francie vášnivě věnuje svému oblíbenému protestnímu rituálu. Návrh penzijní reformy, který mimo jiné stanoví zvýšení zákonného věku odchodu do důchodu z 62 na 64 let, čelí masivnímu odporu.
Minulý týden přešel konflikt do horké fáze. Po několika týdnech tahanic a tragikomických scén poslanců se ve čtvrtek odpoledne chystala dolní komora parlamentu hlasováním vyslovit k vládnímu projektu. Ještě během dne se soudilo, že vládní návrh, projednaný a schválený Senátem, bude navzdory silným protestům veřejnosti Národním shromážděním přijat. Provládní politická seskupení sice nemají parlamentní většinu, ale panoval názor, že s částí poslanců pravicové strany Republikáni mohou opozici přehlasovat.
Leč závěr dne přinesl nečekaný obrat. Po jednání v Elysejském paláci premiérka Élisabeth Borneová, doposud se odvolávající na jistotu parlamentní většiny, změnila názor. Ve sněmovně oznámila, že k prosazení důchodové reformy použije ústavní článek 49.3, který dává vládě možnost protlačit zákon bez jeho schválení dolní komorou parlamentu.
Sociální nespravedlnost a znásilnění demokracie
Sázka na ústavní článek 49.3 není za dobu platnosti ústavy páté francouzské republiky počínaje rokem 1958 něčím zcela výjimečným. V řadě případů prošla aktivace dotyčné kličky bez politického napětí, ba dokonce i bez nějak mimořádné pozornosti. Vláda tedy může obejít parlament a prosadit bez jeho souhlasu svou představu zákona, ale poslanci nejsou zbaveni práva odpovědět formou hlasování o ztrátě důvěry ve vládu. Reagovat ovšem musejí do 24 hodin poté, co byl článek 49.3 aktivován. A potřebují získat k hlasování souhlas 58 poslanců, což je zaokrouhleno desetina z počtu členů sněmovny.
Samotný akt rozhodování o důvěře pak je třeba uskutečnit do 48 hodin od podání návrhu a nedůvěra si žádá souhlas absolutní většiny poslanců. Pokud by poslanci vládě odhlasovali nedůvěru, vláda by podala demisi a zákon by padl. V každém případě je rozhodující slovo na straně prezidenta. I za předpokladu, že se poslanci neshodnou na vyslovení nedůvěry vládě a vyvolaná krize neslábne, může hlava státu ustavit novou vládu, případně rozpustit parlament a vypsat nové volby.
Rozjitřená nevole zeslabuje ochotu veřejnosti brát na vědomí reálnou tvář potíží ve veřejném financování. Reformy jsou nevyhnutelné a úkol modernizovat francouzský důchodový systém není rozmarem vlády a prezidenta. Macron si změnu důchodového systému vytkl jako prioritu již před lety. Ve své eseji Revoluce pro volební kampaň v roce 2017 plánoval dokonce změnu důraznější.
V roce 2019 se pokusil reformovat důchodový systém, aby byl spravedlivější. Navrhl bodový systém, v němž každé přidané euro mělo zvýhodnit rovnocenně každého, kdo pracuje. I tehdy projekt vyvolal demonstrace a stávky v odvětvích, kde jsou odborové organizace početně silné, a prezident ustoupil. Prvnímu pokusu se přesto dostalo mnohem příznivějšího přijetí než nynější reformě. Dokonce ho podpořil středově orientovaný odborový svaz CFDT. Dnes si jeho předseda Laurent Berger podává ruku s Philippem Martinezem, který stojí v čele radikálně levicové odborové centrály CGT .
Nová verze reformy, která strhla dnešní bouři, je méně radikální než Macronův původní projekt. Zdůrazňuje, že změnu si vynutila hrozba zhroucení penzijního systém v nedalekém časovém horizontu. Málokdo pochybuje o tom, že s prodlužující se průměrnou délkou života není ani ve Francii z dlouhodobého hlediska jiná možnost než pracovat déle. Oponující nacházejí silný protiargument v předpokládaném sociálním dopadu změny. Reforma je podle nich nespravedlivá, neboť nedoceňuje občany, kteří začali pracovat v útlém věku, měli skromné příjmy, případně přerušovanou kariéru, což je častým případem zejména u žen.
V návaznosti na mohutnost veřejného nesouhlasu s důchodovou reformou může aktivace ústavního článku 49.3 za účelem zavedení důchodové reformy jen více a dále rozvášnit rozhorlené davy. Ke stávajícímu akcentu na asociální charakter reformy se rázem přidává pohoršení nad autoritářským chováním vlády, které vyznívá jako znásilnění demokracie.
Málokdo pochybuje, že s prodlužující se průměrnou délkou života není ani ve Francii z dlouhodobého hlediska jiná možnost než pracovat déle. Reforma však podle oponentů nedoceňuje občany, kteří začali pracovat v útlém věku, měli skromné příjmy, případně přerušovanou kariéru.
Oslabený prezident
Emmanuel Macron se může pochlubit řadou domácích úspěchů: dokázal přilákat investory do Francie, snížit nezaměstnanost a relativně účinně chránit svou zemi během krize covidu a proti nástupu inflace. Přesto nezbavil společenského opomíjení několik milionů Francouzů, kteří to dávají najevo mnohdy emfaticky a emotivně. Názor, že tento sociální segment Francie je pařížskou elitou přehlížen, nemusí být nesen jen bolestínstvím. Nepostrádá reálné základy. A přidá-li se k tomu vnímání penzijní reformy především jako účetní kalkulace arogantně bezohledné k sociální spravedlnosti a osobní lidské důstojnosti, vzniká z toho vítaný argument pro politické záchrance a spasitele Francie zprava i zleva.
Do protestů proti reformě důchodového systému se promítlo to, co se ve Francii považuje za nedostatky v demokracii. Vznikají sice nové nástroje k prohloubení demokratizace společnosti, kupříkladu občanský konvent shromažďující a formulující podněty veřejnosti ke změnám. Ovšem stávající ústava Páté republiky je kritizována za to, že ztrácí schopnost společnost stmelovat a mnohé občany nemotivuje k účasti na veřejném životě. Spolu s typicky francouzským sklonem k revoluční netrpělivosti a světovým primátem občanského pesimismu je z toho třeskavá nálož k politické krizi. Snahy o změny ve společenském a politickém životě Francouzů přešlapují a spíše si protiřečí, než aby směřovaly k souladu. Prezident Macron může jen doufat, že si svou autoritu udrží a že domácí potíže nepoškodí jeho pozici v Evropě a ve světě. Oslabený prezident Francie nemá pro Evropu, natož v době války, velkou cenu. Spokojená může být naopak Marine Le Penová. Domácí francouzské třenice posilují její vyhlídky a naději, že v roce 2027 nahradí toho, kdo sliboval, že jejímu prezidentství zabrání.