Jak liknavost policie škrtila Boston
Film Bostonský škrtič s Keirou Knightleyovou hledá víc než vraha společenské kořeny násilí na ženách
Pojem Bostonský škrtič má ve světě skutečných kriminálních příběhů zvuk srovnatelný s Jackem Rozparovačem. Děsivé případy sériových vražd sice dělí tři čtvrtě století, ale pojí je dodnes nerozřešená záhada, kdo byl skutečným pachatelem. Aktuální snímek Matta Ruskina si nedělá nárok na to, že by záhadu Bostonského škrtiče z počátku 60. let minulého století vyčerpávajícím způsobem vyřešil (i když nějaké návrhy dává), ale ukazuje její širší souvislosti a také představuje ženu, která vraha obdařila notorickou přezdívkou.
Bostonští škrtiči
Hlavní hrdinkou filmu je Loretta McLaughlinová (Keira Knightleyová), novinářka listu Record American. Matka tří dětí je na počátku žurnalistické kariéry a zatím dostává úkoly jako recenzovat nový opékač topinek. Její ambice jsou však o poznání vyšší, a když se objeví první otřesné vraždy osamělých žen, vymůže si na šéfredaktorovi povolení případ sledovat. Za parťačku dostane zkušenější reportérku Jean Coleovou (Carrie Coonová) a společně pak nacházejí znepokojivé informace o obětech a možných pachatelích, ale především o tom, jak neprofesionálně a ledabyle si při vyšetřování počíná bostonská policie.
Ve chvíli, kdy se k celkem třinácti vraždám přizná Albert DeSalvo (který byl mnohem později díky analýze DNA přesvědčivě označen za pachatele poslední z vražd), jsou, zdá se, všichni spokojení – bez ohledu na to, jak klopotně a za jakou cenu (přiznání k vraždám je u soudu nepoužitelné, ale spoléhá se na trest za jiné zločiny) policie k výsledku došla.
Dokonce i Jean už řeší jiné věci, jen Loretta riskuje nevraživost šéfů a rozpad své domácnosti a pátrá dál a nachází pádné důkazy, že vrah nebyl jen jeden a policie odvedla mizernou práci.
Muži zabíjejí ženy
Po nedávném filmu Když promluvila o aféře Harveyho Weinsteina je tu tedy další příběh o úspěšné dvojici investigativních novinářek. Tentokrát zasazený do doby ještě mnohem silnějších předsudků a systémového sexismu, a přesto o něco méně plakátový. Možná právě proto, že se opírá o reálie, které nepotřebují zdůrazňovat svou absurditu. Novinářky čelí nejen nedůvěře a přezíravému postoji části policistů (u jiných si naopak vydobudou respekt), ale jejich vlastní list zpočátku jejich nasazení na případ podává jako dráždivou kuriozitu a zveřejňuje jejich fotografie.
Loretta a Jean tak bojují nejen za odhalení pravdy o vrahovi či vrazích a o fatálních chybách při vyšetřování, ale také za celkovou změnu prostředí, kde bezpečnost žen není prioritou a kde se fakt, že muži zabíjejí ženy (jak Lorettě připomene jeden z podezřelých), bere jako odvěká danost. Je v tom samozřejmě hodně aktuálního aktivismu, ale reálné základy nastíněných problémů jsou nepopiratelné. Obě hlavní hrdinky, impregnované nikotinem a snažící se v rámci pracovních i soukromých povinností ukočírovat „cirkus o třech manéžích“, si zachovávají věrohodnost, Joan Carrie Coonové ještě lépe než poněkud okázale odhodlaná Loretta v podání Keiry Knightleyové.
Bostonský škrtič Matta Ruskina je napínavý, ale trochu jinak, než by se možná čekalo – a režisér jako by si úplně nevěděl rady, jak s tím očekáváním naložit. Vychází mu tedy příležitostně vstříc tajemstvím zastřenými scénami vražd, ty ale vyznívají do prázdna stejně jako pokus dát alespoň někomu z obětí jméno a vlastní příběh.