Zdravotnictví, v němž pacient není

Reforma nadiktovaná pojišťovnami nemá smysl

Ministerstvo zdravotnictví spolu s Národní ekonomickou radou vlády a zdravotními pojišťovnami nám chystají reformu. Což o to, každý systém, o který nikdo nepečuje, degeneruje. I ten náš, nejsou zubaři, gynekologové a některé další specializace, lokálně je problém tu palčivější, tu méně. Při řešení dostupnosti zdravotní pojišťovny totálně selhávají a drze vás klidně pošlou ještě jednou za všemi specialisty, kteří vás dříve odmítli. Zde stát přihlíží tomu, jak veřejnoprávní korporace (zdravotní pojišťovna) od nás vybírá peníze (pseudodaň) a nedává nám za ně nic. Jen ekonomické škody jsou obrovské, ale politicky je to „v pohodě“, lidí, kteří si nejsou schopní sehnat zubaře či rehabilitaci prostřednictvím protekce či peněz, navíc vybíraných nelegálně, je zatím velmi málo a jsou to především ti nejchudší, kteří k volbám nechodí. Ostatní se snaží a platí úplně mimo zákon.

Z pojišťěním hrazené péče již de facto „vypadli“zubaři a očaři. Zde se platí – v případě očních lékařů se problematika vad zraku ponechala trhu. Tedy buď si koupíte brýle „na pumpě“, nebo sháníte odpovědného optometristu a platíte. Že pojištění v těchto segmentech nefunguje, nepopře ani ministr zdravotnictví.

Problém není ani tak v tom, že se část nákladů péče o zdraví přesouvá na pacienty, ale spíš v tom, že nemáme žádný systém a je to spíš otázka toho, co si jednotlivé skupiny lékařů prolobují či jen troufnou. Podobné situace nejsou dílem nějakého záměru, ale „staly se nám“.

A tak místo debaty na téma zvyšování spoluúčasti, které je politicky nepopulární a nepohodlné, se pojišťovny třesou na to vybírat od nás peníze navíc, které ale nijak nebudou účtovat. Zatím se to jeví jako taktika zaplať a mlč.

Poté, co se debaty na téma standardy a nadstandardy staly politicky natolik nepohodlnými, že si na ně politici netroufnou, se má reforma zdravotnictví odehrávat v režii ekonomů a zdravotních pojišťoven?

Zdravotní pojišťovny, pokud od někoho z nás chtějí jedinou korunu navíc, by musely předvést mnohem více než dosud, především ve vztahu k lékařům a zdravotnickým zařízením, což by kromě aktivity a politické odvahy znamenalo i změny ve zdravotním pojištění a jeho struktuře.

Dlouhé roky se z úst zdravotníků ozývalo, jak málo v poměru k hrubému domácímu produktu dáváme na zdravotnictví a jak máme minimální spoluúčast pacientů. Nicméně všechny snahy o změnu ztroskotaly na politickém amatérismu. I symbolický třicetikorunový poplatek se nakonec stal výbušným tématem. To, že politici byli neúspěšní, ale neznamená, že musejí a mají přihlížet tomu, že si reformy šijí na míru samy zdravotní pojišťovny, které jsou jedním z dlouhodobě selhávajících prvků systému.

Změnám a zvýšení spoluúčasti pacientů se nelze dlouhodobě vyhnout, měly by však být férově projednané a veřejně prodiskutované. Aby si pojišťovny narýsovaly pohodlný život na léta dopředu, vybíraly od občanů peníze, aniž by je do haléře vyúčtovaly, na to opravdu nepotřebujeme ministerstvo zdravotnictví v roli pasivního diváka. Funkční zdravotnictví není levné ani samozřejmé, ale má být férové a pacient se nesmí stát jen platícím divákem.

Změnám a zvýšení spoluúčasti pacientů se nelze dlouhodobě vyhnout, mělo by se však o nich veřejně diskutovat. Funkční zdravotnictví není levné ani není samozřejmé, ale má být férové a pacient se nesmí stát jen platícím divákem.