O lásce navzdory
Žánr knižního rozhovoru je s (* 1965) bytostně spjatý – vzpomenout můžeme kupříkladu knihu Raději
Alešem Palánem zešílet v divočině
o samotářích žijících na Šumavě, která v roce 2018 zvítězila v anketě Kniha roku LN. Je to právě dialog, který Palánovi umožňuje tváří v tvář tázanému jít do hloubky. V případě aktuální knihy až do takové, která čtenáře vhání do intenzivních pocitů tísně.
Palánova nová kniha přináší rozhovory s pěti mladými ženami, jejichž život poznamenal absentující či patologický vztah s matkou, ale nejen to, často zkušenosti a zážitky, které by leckoho zlomily. Přesto z rozhovorů vysvítá naděje a snaha vymanit se z rodinných vzorců. Jak už je u Palána zvykem, i tento titul doprovázejí fotografie, za objektivem tentokrát stála Libuše Jarcovjáková.
Jak byste novou knihu Mami, miluju čtenářům představil?
LN
Mami, miluju
Tahle knížka se mi stala. Nešlo o projekt ani záměr. Knihu jsem nezačal psát s tím, že se zaměřím na určité téma. Takto ostatně postupuji často. I šumavští samotáři vznikali podobně. Ze začátku jsem jezdil za solitéry i alternativně žijícími rodinami na Šumavu i jinam a až v průběhu práce jsem si ujasnil, jak texty zúžit. Hledal jsem, dokud jsem nepřišel na ten šém – na slovo samotáři.
V případě aktuální knihy Mami, miluju to bylo velmi podobné. Až při samotné práci jsem si téma poznamenaných žensko-ženských vztahů uvědomil. Setkával jsem se s ženami, které se chtěly svěřit, nebo lépe, něco sdělit. Jak stárneme, nabíráme vědomosti a zkušenosti, na různé politické a společenské souvislosti se přirozeně díváme jinak než před lety. Na záležitosti osobní se ale, zdá se mi, díváme s ještě větším odstupem, jako bychom se uvnitř měnili s věkem víc. Povídal jsem si s ženami, které tak velký odstup nemají, jsou mladé a ty věci se jim právě dějí. Odstup nahradila intenzita prožitku.
LN Na knize jste spolupracoval s dcerou Aničkou, proč?
Svoji dceru Annu (je ročník 1994) jsem oslovil nejen proto, abych se dostal blíž ke zpovídaným dvacátnicím, ale také proto, že je to velmi empatická bytost. V knize je pět rozhovorů, tři jsem chystal já, dva dělala dcera. K těm nejmladším měla prostě blíž. Věkové souznění je jakýmsi bonusem. Aktuálně třeba chystám rozhovor s jedním devadesátníkem, bariéru věku většinou vůbec nevnímám, ale tady jsem se jí obával. Proto Anička.
LN Ženy, jejichž osudy v rozhovorech přibližujete, se ozvaly samy?
Po předchozích knihách se mi ozývají lidé, že by se mnou rádi hovořili. Častěji než oni to pak jsou jejich známí, chtějí mě na ně upozornit. Já se s nimi sejdu, a když je to silný příběh vnímaný otevřeně, začnu rozhovor dělat – a to aniž bych plánoval, jak a do jakého tématu ho později zkompiluji. Takových solitérních rozhovorů mám víc, a když tentokrát byly možná dva nebo tři, uvědomil jsem si v nich onu žensko-ženskou linii. Kniha dostala jasnější obrysy, některé ženy se ozvaly mně, další jsme s dcerou již vyhledávali.
Šlo nám o zobrazení linie ženskosti, vztahové, genetické, jak funguje navzdory potížím ve vztahu dcera–matka, vnučka–babička... Ve všech rozhovorech tato linie zaznívala. Přitom jsem se na ni výslovně neptal, dlouho jsem si jí nevšiml. Ale byla tak silná, že se prosadila navzdory mé nepozornosti.
A bylo těžké získávat jejich důvěru?
LN
Často jsme se dostali do končin, kdy ženy hovořily o věcech, které si předtím nepojmenovaly ani v duchu samy pro sebe, ani před nikým jiným. Mám dojem, že u ženských respondentek vede cesta otevřenosti dál než u respondentů mužských. Nejednou mám pocit, že jde o jakousi štafetu, kdy v míře sdílené intimity mužský respondent končí na nějaké emoční bariéře, kde žena teprve začíná.
Je něco, co dotazované ženy spojuje, vidíte v jejich příbězích nějaký společný symptom?
LN
Hledal jsem ženy, které jsou zakotvené, které se vůči těžké životní situaci staví do role protihráče, dá se dokonce říct partnera. Nejsou subjektem, kterému se něco děje a občas se z toho snaží vymanit, ale jsou rovnocennou entitou vzdorující vnějším i vnitřním tlakům. Tohle mě zajímá. Podtitul knihy zní Rozhovory o lásce navzdory. Pro mě osobně je ještě zásadnější než ta láska jejich síla.
Myslím si, že těchto pět příběhů ukazuje na pomyslném jevišti jev, který vlastně zažíváme všichni, totiž že se snažíme se svojí minulostí, s kartami, které nám byly rozdány, hrát co nejlépe. V příbězích těchto žen je to místy až překrvené, přebolené, ale o to lépe je to nasvícené, tím intenzivněji je to vidět. Můžeme si pak říct, že to zvládly, a proto bych mohla, mohl i já. Ale byl bych rád, abychom si to mohli říct i přímo, rovnou sami k sobě, bez toho srovnávání.
Další rovinou je jakési varování... Jako třeba v příběhu Jany, která se vdala za britského občana, jehož rodiče pocházejí z Pákistánu, jsou to nepraktikující muslimové, ale v kulturním kontextu, ze kterého vycházejí, očekávají od ženy určité vzorce chování. V jejím příběhu jsme zdárně propluli mezi Skyllou a Charybdou, totiž mezi přebujelou politickou korektností a xenofobií. Popsali jsme reálnou situaci. Jana nemá potíže proto, že si vzala muslima, ale proto, že si vzala debila. Chtěli
jsme v knize ukázat mimo jiné to, že jiná kultura prostě přináší jinakost a generuje tak možnost odlišného výkladu.
A konečně doufám, že naše kniha je literatura, tedy překračuje limity autorského výkladu.
Ponecháte dotazovaným ženám anonymitu, nebo fotografka odhaluje jejich tváře?
LN
Až na jednu výjimku jsou představené pouze křestním jménem. Rozpoznatelnost tváří je většinou, dá se říct, hraniční. Řekl bych, že právě tohle je jedna z výhod spolupráce s Libuší Jarcovjákovou, s jejím rozostřeným, dekompozičním, světelně přepáleným stylem. Zobrazené tváře a postavy jsou součástí širší kompozice, Libuše ví, co chce, a není to rozhodně klasický portrét z ánfasu. Jde o její umělecký výraz.
Libuše velmi často fotí mírně mázle, odrazem, přes průhled, nejsou to klasické reportážní fotky, ale velice subjektivní. Její přístup je specifický, navíc vytváří vlastní výpověď. Nejsou to jen dokumentující, popisující snímky, je to vlastně další linie vyprávění. V každém rozhovoru, v každém z těch příběhů má Libuše svůj vlastní fotografický příběh.
LN Pracoval jste s různými fotografy, mimo jiné s Janem Šibíkem, Alžbětou Jungrovou či Johanou Pošovou, v nové knize tedy dostává prostor Libuše
Jarcovjáková. Jaký máte klíč k jejich výběru?
Když dělám podobné sběrné rozhovory, kde je v jedné knize víc respondentů, tak nejen pro svůj nový zážitek, ale i pro odlišný vizuál knihy, chci fotografa pokaždé vyměnit. Chci se dívat na práci dalšího fotografa, což je pro mě celkem neznámá disciplína, ne jak nastavuje clonu, tomu nerozumím, ale zajímá mě, jak komunikuje s člověkem, jak si získává jeho důvěru. A pokaždé to bývá jiné.
Knihu neuzavíráte doslovem, nepřipojujete vlastní reflexi...
LN
Do svých knih doslov nedávám. Je to výpověď, do které něco podobného nepatří. Vysvětlovací douška tam podle mého názoru být nemá, což tentokrát myslím i koncepčně. Druhá věc je, že ve chvíli, kdy knihu dokončuji, takovou reflexi většinou ještě ani nemám, sumarizuji si ji až později, třeba v dialogu při besedách. I proto mám rád rozhovory a debaty se čtenáři, kde si mohu ujasnit, co jsem to vlastně vyvedl.
Když se ještě vrátíme k anonymitě dotázaných žen, neměly některé z nich obavu, že budou odhaleny příbuznými, kteří se na nich dopustili zneužívání a násilí, ať už psychického, či fyzického?
LN
Je to další nejistota, kterou přičítám ke kvalitě knihy. Totiž že se v rozhovorech možná poznají nejen konkrétní rodiče nebo konkrétní matka, ale třeba i úplně jiná matka. Že by se jistou nedořečeností mohly tyto příběhy zobecnit. Konkrétně pak jsem přesvědčen, i podle předchozích zkušeností, že ti nejbližší často trpí výběrovou slepotou. Zkrátka si ani nepřipustí, že něco takového dělají právě oni.
Zmínil jste, že máte rozpracováno více projektů. Na čem dalším pracujete?
LN
Nejednou mám pocit, že jde o jakousi štafetu, kdy v míře sdílené intimity mužský respondent končí na nějaké emoční bariéře, kde žena teprve začíná
V těchto dnech mám hlavu v Karpatech a v Jizerských horách. Dokončuji rozhovor s Miloslavem Nevrlým, což je skautská a tulácká veličina, moudrý a svobodný člověk, který se už před spoustou let toulal sám po horách a napsal o tom fascinující knihy. Pro mě je to jeden z nejvýznamnějších spisovatelů současnosti, byť je chápán zejména jako regionální autor Jizerských hor. Mám pocit, že ti nejzásadnější lidé bývají ve skrytu.
Už někdy před dvaceti lety, když vyšla moje knížka rozhovorů s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami, začali se mi ozývat lidé, že jim to čtení změnilo život. Že díky té četbě udělali krok, ke kterému se dříve neodhodlali, že něco riskli, osvobodili se... Stalo se mi to i u pár dalších knih a překvapeně jsem si uvědomil, že ve výjimečných okamžicích může být kniha jakýmsi životabudičem. Já sám takovou knihu nemám. Takovou, která by mi změnila svět. A zrodil se nápad udělat o tom další rozhovory – bude se to jmenovat Tahle knížka ti změní život. Měl jsem už dost respondentů, a přesto jsem na Facebooku hledal další. Ptal jsem se na víc, než zásadní životní knihu, ptal jsem se na takovou, po jejímž přečtení se změnil svět. Odpovědělo mi asi tři sta osob. Většinou jmenovali knihu, kterou nikdo další již neuvedl. Nebyla to anketa, nicméně když jsem si to sečetl, tak pětkrát šestkrát byla zmíněna Bible, Na cestě, nějaký Foglar, ale úplně nejvíc hlasů, asi dvanáct, dostaly Karpatské hry. Napsal je právě Miloslav Nevrlý. Ti lidé přitom vůbec nevěděli, že s ním právě chystám rozhovor. Rozhovor s Miloslavem Nevrlým bude o jeho toulání, schopnosti zůstat volný a umění prožít naplněný život. Vyjde někdy po prázdninách.