Rusové za branami
Vprogramu probíhajícího festivalu Jeden svět má letos Ukrajina svou vlastní kategorii, dva snímky z této sekce se zároveň účastní mezinárodní soutěže. A ukrajinskému vzdoru proti ruské invazi se věnoval i zahajovací film přehlídky Překonat temnotu. Tedy dost příležitostí nahlédnout za horizont běžných zpráv nebo případně jen jejich titulků, které o Ukrajině pravidelně čteme. Dokumentární filmy o životě ve stínu setrvalé, jen čím dál brutálnější ruské hrozby nenabízejí příjemný pohled, ale není to ani pouhé zdrcující svědectví o zkáze. A také to není jen povzbudivá oslava hrdinů, i když pro tu se pochopitelně najde dost prostoru.
Snímky z Jednoho světa umožňují přiblížit se pochopení toho, co se na Ukrajině dělo a děje a co skutečně prožívají lidé v oblastech přímo či nepřímo zasažených válkou. Velmi intenzivně z této kolekce filmů například vystupuje mrazivá pravda, že ničivá válka na východě Ukrajiny začala už v roce 2014, jen to ještě okolní svět nechtěl naplno pojmenovat a řešit. Obyvatelé postižených území však nemohli pochybovat, že žijí na frontové linii – tak jako protagonisté snímku Nevyhasneme, mladí lidé, kteří během dospívání nepoznali jinou realitu než válečné provizorium se všudypřítomnou ozvěnou střelby a výbuchů.
Města a vesnice, do nichž se zakusuje válečná zkáza, se často neliší od těch středoevropských, i to je důležité vidět, abychom si nepřipadali příliš vzdálení a za větrem – vůbec přitom nezaškodí vzpomenout si, že Rusy ovládané impérium, po jehož obnově touží Vladimir Putin a jeho (kdo ví, jak přesně početní) přívrženci, považovalo za své teritorium i Varšavu, Budapešť či Prahu.
To momentálně naštěstí není aktuální, možná ale jen právě proto, že se Ukrajina nepodvolila a vzdoruje. Dokumenty o jejím boji jsou důležité také proto, že znovu zpřítomňují atmosféru z loňského roku, kdy svět jasně vnímal a cítil, jak absurdní, zločinný a neodpustitelný je ruský vpád a jak je nutné použít každý prostředek k jeho zastavení, mimo jiné i dávat Rusům na všech úrovních najevo, že to, co jejich stát provádí, je nepřípustné. Ten pocit jako by se v různých oblastech, od sportovní politiky po byznys, začínal zamlžovat – vzpomeňme třeba na nedávnou kauzu populárního řetězce hypermarketů, který chtěl své české zaměstnance vyslat na družební cestu do Ruska. Co takhle raději podniková návštěva Jednoho světa?