Moldavsko, země kontrastů
Aleš Schuster vypráví o dnešním soupeři české fotbalové reprezentace. O tancích na hranicích a boudách s lavičkou
Na národním stadionu v Kišiněvě to dobře zná. Tam, kde dnes večer (výkop 20.45, živě vysílá ČT sport) vyběhne česká reprezentace k zápasu evropské kvalifikace, kopal přes dva roky. Aleš Schuster poznal šikovnost tamních fotbalistů, ale i stesk a trable s výplatou.
Moldavsko, jedna z nejchudších a nejméně navštěvovaných zemí Evropy, dočtete se v průvodcích. Tedy žádná snová dovolenková ani fotbalová destinace.
Pro 41letého Schustera, bývalého ligového stopera, však znamenala restart. Po tříletém trestu za korupci v kauze Bystrc začal v zemi mezi Ukrajinou a Rumunskem od začátku.
„Hrával jsem pravidelně, ale bylo to tam takové všelijaké. Uvědomil jsem si, jak se v Česku máme dobře a co všechno vnímáme jako samozřejmost.“
U nás funguje sociální a zdravotní systém. V Moldavsku, když člověk nemá peníze, mu stát nic nedá. Když se o něj nepostará rodina, zůstane na ulici, žebráků je tam dost. Obrovské životní rozdíly. Bohatí versus chudí, chybí střední třída. Kišiněv je hezké město, ale když jsme jeli na zápas o kus dál, vidíte hodně prostý život. Každý si obdělává svůj kousek půdy, pěstují vinnou révu, chovají dobytek. Ale všichni jsou velmi pohostinní, spoluhráči mě často zvali k sobě domů na jídlo.
Jak jste se vůbec v Moldavsku ocitl?
LN
Zavolal mi agent Zoran, že je možnost jít do Zimbru Kišiněv. Klub vlastnil stejný majitel jako Dacii Kišiněv, která tehdy hrála o titul. Agent mi říkal, že začnu v Zimbru, a kdyby se mi dařilo, můžu jít do Dacie. Jel jsem tedy za týmem na soustředění do Turecka. Trénink, zápas a nechali si mě tam.
Dva ligové kluby měly stejného majitele?
LN Třeba?
Taky mě to překvapilo. Trénovali jsme na stejném hřišti, hráli na stejném stadionu, bydleli na stejné báze. S hráči Dacie jsme tedy byli spíš přátelé než rivalové.
LN Hrál jste pravidelně. Jak v Zimbru, tak poté v Dacii.
Chyběl jsem jen kvůli zranění kotníku. Fotbal nebyl špatný, hráči jsou tam šikovní. Jen se týmy skoro každý rok hodně obměňují. Přijde řada nových, jiní odejdou. Velkým problémem v Moldavsku jsou peníze, v běžném životě i ve fotbale. Stalo se, že v průběhu sezony dva kluby skončily.
LN Zvláštní.
Klub postoupí do první ligy, myslí, že to zvládne. Jenže výplaty se zpožďují, časem dluží všem, tak to rozpustí. V první polovině tabulky jsou kluby, kde to docela funguje, ve druhé nikoli.
A pak je tu Šeriff Tiraspol.
LN
To už skoro není moldavský klub. Kdysi nebyl tolik dominantní, bojoval o titul s Dacií. Nyní je odskočený, mají Jihoameričany, Afričany, hráli osmifinále Konferenční ligy. A jejich areál? Takové fotbalové sídliště: zastřešená umělka, zastřešené přírodní hřiště, mnoho tréninkových ploch. Hezký stadion je i v Kišiněvě, kde nastoupí reprezentace. Nicméně spodek ligy hraje na hřištích s vesnickými podmínkami. Kabiny? To je bouda a před ní lavička. Pokud by v lize byly jen kluby, které mají vyhovující podmínky, jsou tam čtyři.
Tiraspol je hlavní město Podněstří, neuznaného státu na východě země. Bylo tam něco jinak?
Podněstří je stát ve státě. Na
LN
hranicích stojí tanky a vojáci se samopaly. Docela jsem koukal. Jeden z nich vešel k nám do autobusu, zkontroloval všem pasy, i namátková prohlídka proběhla. Stalo se, že někdo měl v dokladech nesrovnalosti – většinou hráči tmavé pleti měli potíže s vízy.
Jak se to řešilo?
LN
Nechali si kluky na hranicích. Odjeli jsme na zápas bez nich a cestou zpět je zase vyzvedli.
Moldavsko je prozápadně orientované, Podněstří naopak silně proruské.
LN
Pravda, že dva hráči z našeho týmu pocházeli z Tiraspolu a ti byli hodně proruští. Vliv Ruska je v této části země znát. Najdete tam sochu Lenina, vlajku se srpem a kladivem.
V Kišiněvě jste měl i rodinu?
LN
Kdepak, to jsme zavrhli. Bydlel jsem na hotelu. Dceři byly tři roky, manželka byla těhotná. Každý večer jsme spolu mluvili po telefonu, jednou za tři měsíce jsem jezdil domů. Ale to víte, že se mi stýskalo.