Inkoustová kratochvíle
Francouzského spisovatele Jeana Giona (1895–1970) zná sice v Česku leckdo, ale už jen málokdo zvládne vyjmenovat jiné autorovy tituly než hyperslavnou novelu Muž, který sázel stromy. Ta vyšla v originálu ve třiapadesátém roce a představuje Giona jako lehce posmutnělého, solitérního romantika, tvůrce vrostlého přes svou postavu hluboko do krajiny, folkloru, přírody – prostě takový ideál ekologického aktivisty. Drobná próza, přeložená do víc než padesátky jazyků, nabrala druhou vlnu popularity díky své animované verzi; tu realizoval sedmnáct let po Gionově smrti německo-kanadský režisér Frédéric Back.
A přitom Giono se hojně vydával a četl už v meziválečném Československu, dávno před prvním převodem Muže, který sázel stromy. Ve 30. letech mu soustavnou pozornost věnovali hned dva prvotřídní překladatelé, Bohuslav Reynek a Jaroslav Zaorálek; jejich zásluhou vyšla tiskem víc než desítka autorových titulů. Další kolo vydavatelské „soustavnosti“pak načalo v roce 2012 nakladatelství Malvern. Dvě prózy tu vyšly staronově (Země zpívá, Když tonu v radosti) a dvě zhola nově. Nejdřív Hvězdný had – a nedávno Král bez kratochvíle, napsaný během šesti týdnů v září a říjnu 1946.
Samé hlouposti!
Těžko najít dva kontrastnější, jinačí tituly než Muž a Král. Zatímco příběh „sázejícího muže“je napsaný lineárně, zachycuje chronologicky vývoj hrdiny od duchovního uvědomění přes mnohaletou sazečskou aktivitu až po finální smířené vydechnutí, Král bez kratochvíle je komponovaná práce, která bere do autorského rukopisu dost jasnozřivě snad všecko podstatné, co bylo v literární Francii po druhé válce k mání. Jakkoli byl Giono autodidakt, totálně neškolený, spíš posluchač, pozorovatel. V tom textu najdeme prvky postsurrealismu i neopatafyziky, nové úhly vidění, které nabídl nový román, důrazy blízké existencialismu i absurdní literatuře. Hra, pokus, co všecko text (i jeho čtenář) vydrží, co v některých pasážích unese. Mění se časy a místa, mění se vypravěč, mění se tempo vyprávění, mění se profil hlavního hrdiny. Hororovou scénu, vsazenou do přízračného „hnízda“totemického buku, střídají bezcílně rozepsané domácké anebo hospodské řeči, tlachy a plky vinoucí se nazdařbůh textem. Výchozí motivickou trojčlenku člověk–krajina–paměť, která se zdá nezdolná, minimálně stejně pevná jako samotný bůh, atakuje autorská svévole, nahodilost ve vyprávění, vnitrotextové provokace. Dějová linka se vine textem jak ponorná řeka: objevuje se – a mizí.
Giono tu knihu psal se zřejmou chutí. Bohatým, živým až překotným, živelným stylem. Psal, jako by maloval – anebo rovnou filmoval, případně režíroval představení, nějaký lehce rozumově vykloubený, trochu zaumný spektákl. Byl si toho ale jasně vědom, počítal s veškerým rizikem a možnými ztrátami: „Inu, inkoust plodí samé hlouposti!“
První část knihy má nejsilnější děj. Z jisté zapadlé vsi začnou jednoho dne roku 1843 mizet lidé, a tak přijíždí četník, aby přišel té podivné věci na kloub; mrazivě bílý, mlčenlivý horor končí krvavou popravou. Pak ostrý střih a druhá část, která jen v lehce posunutých kulisách a s mírně obměněnou hereckou sestavou variuje téma první části; místo četníka přijíždí po letech lovčí – a začíná lov. Třetí část má pak děj i tempo nejpomalejší, motivy nejzmatenější, řeč nejmíň sourodou, jakkoli se v úběžníku rýsuje pozdní ženitba hlavní postavy, tedy třetí kolo lovu, symbolická oslava dvou předcházejících kol. Jenže finále postaví všecko brutální silou na hlavu. Co se nemění ani tentokrát, je ovšem krajina. Příroda se svou nenapodobitelnou rozmanitostí. Která funguje, žije v souladu.
Ono to vlastně, jak se dneska hezky říká – dává smysl. Jean Giono, který měl názorově blízko k anarchismu a nenásilí, nasbíral za dvou světových válek zkušenost otřesnou natolik, že mu nezbylo nic jiného: vykreslit člověka jako figuru zakletou v popletených řečech, která se motá donekonečna v kruzích a opakuje, přinejlepším variuje svoje vlastní chyby. Jako bytost, která je prostě na nejlepší cestě k sebezáhubě. A která si spíš než pochopení a soucit zaslouží pobavenou i zábavnou karikaturu. Třeba v románové formě. Kdo nebo co je v téhle rovnici „král“a kdo (nebo co) přišel o „kratochvíli“, je pak otázka do placu.
Jean Giono: Král bez kratochvíle
Překlad a doslov: Jovanka Šotolová
Praha, Malvern 2023, 176 s.
Autor je literární a výtvarný kritik