Osobní ručení je víc než život
Není jich mnoho, ale najdou se mezi námi. Říkáme jim „blázni“a buď nad nimi kroutíme hlavou, nebo je tiše obdivujeme. Lidé, pro které je ručení vlastním příkladem víc než život. Takový byl třeba Václav Havel anebo
Slavná Legenda aurea dominikánského mnicha a později též i janovského arcibiskupa Jakuba de Voragine podle všeho vznikla po polovině 13. století a záhy se stala nesmírně oblíbeným čtením celé tehdejší Evropy. Není divu, koho by nelákalo líčení životů a skutků svatých mužů a žen, kteří žili tak radikálně, že si pro sebe už vyvzdorovali ráj.
Jistě, bylo to dáno tehdejší atmosférou, která byla příběhy „žitými za hranou“tolik opojena, vším tím strádáním a mučednictvím, jímž se doslova „šturmovalo nebe“. Prostě ty děje nemohly nevzrušovat svou výjimečností, jež tolik narušovala běžně žitou každodennost, že se vskutku staly legendárními, a jako takové byly v ústní i písemné tradici po generace předávány. Jak šedivý je oproti tomu dnešek, kdy „víra v zázraky“byla doslova převálcována „důvěrou v nesmysly“a kdy světce nahradily celebrity, jež se marně pokoušejí nahradit jejich výjimečnost marnivou nudou vlastních extravagancí. Nějaký vzruch tu a tam pracně vyrobí, ale je to tak zaměnitelné a předvídatelné, že se jejich publikum už ve chvílích vzniku všeho toho spektáklu spolehlivě nudí zároveň s tvůrci.
A přece se ještě i dnes stále ojediněle objevují příběhy lidí, nad nimiž nelze dost dobře žasnout stejně dobře jako nad těmi, jež se odehrávaly v dálavách středověku.
Příběh ženy
Jeho protagonistkou je Francouzka Simone Weilová a už jen z těch jeho nejhrubších kontur posuďte sami, zda se mýlím, či zda na mnou zmíněném příměru přece jen něco je. Tato v Paříži do dobře situované židovské rodiny roku 1909 narozená žena už za první světové války posílala svůj dětský příděl cukru a čokolády vojákům na frontě, a když jí bylo deset, běžela se připojit k stávkujícím dělníkům, zatímco zaměstnance v letovisku, kde rodina trávila léto, přemlouvala, aby založili odborovou buňku.
Inu, citlivé dětské srdíčko, řeknete si. Běžné to není, ale že by to byla také hned obdoba světců, kteří podle legend už v kolébce kladli nohy do tvaru kříže? Jenže tím to všechno teprve začíná. Na střední škole se jí dostalo přízviska „kategorický imperativ v sukních“. Ten pak organizoval třeba i protesty proti vojenským odvodům, přičemž se mu pro jeho nepochybně levicovou inklinaci dostalo označení „rudá panna“(později s ohledem na původ „rudá panna Léviova kmene“).
„Největší lidskou chybou je uvažování namísto zjišťování,“prohlásila Weilová, pročež roku 1934 přerušila profesní dráhu učitelky a místo toho se hlásila o tovární dřinu u oddychu neposkytujících strojů. Je zkrátka třeba zjistit, jaké to opravdu je, ta neúprosná repetitivní robota, při níž se z člověka samotného nakonec stává také už jen mechanicky fungující nástroj. Sama se svými neodmyslitelnými brýlemi přitom v každé manuální profesi (prosadila si třeba i práci u rybářů na moři) byla přímo vzorem nepraktické intelektuálky, která měla sklízet jen pobavený výsměch, ale kupodivu se tak dle všech dostupných svědectví příliš nedělo. Jako by si jej skoro všichni přítomní nechali zajít, když viděli její nezměrné odhodlání dřít až za hranu svých sil.
To už ale její život a myšlení ovlivňoval i zřetelný příklon ke křesťanství, který se prohloubil za druhé světové války. Během ní Weilová působila mimo jiné i v Londýně, přičemž ve svém zanícení navrhovala, že stane v čele výsadku zdravotních sester přímo na bitevním poli. Nikdo jiný než generál de Gaulle ji proto
označí za „blázna“. A jako „blázen“v očích okolního světa (či snad jen v „Reynkově vsi“?) pak i v létě roku 1943 umírá, přičemž v jejím úmrtním listě mimo jiné stojí i formulace: „Zemřelá se usmrtila odmítáním jídla ve stavu duševního vyšinutí.“
Tak tedy skutečně blázen? Je ovšem nutně bláznem člověk, který chce až do úplného vyhladovění solidarizovat s válečným světem, kde tak mnozí nemají vůbec nic k jídlu? Je třeba přece nejprve na vlastní kůži zjistit, jaké takové utrpení doopravdy je… „zjišťovat, ne uvažovat“!
Bláznem jsem ve své vsi
Výše uvedené jsem si osvěžil při četbě knihy Roberta Zaretského Zneklidňující Simone Weilová, v níž se ovšem autor daleko více zaměstnává jejím myšlenkovým světem – odtud ostatně i zvolený a příhodný podtitul práce Život v pěti ideách. Zaretsky nezastírá některé kontroverzní rysy jejího myšlení či charakteru, ve výsledku je to ale nakonec zcela zaslouženě obdiv a už v titulu práce vyjádřené znepokojení, jimiž její krátkou životní dráhu definuje.
Jak je jen možné, že někdo uchopí svůj život tak radikálně, bez jakéhokoli ohledu na své fyzické i duševní pohodlí, odvrhne privilegované postavení a solidarizuje se s utrpením druhých v dřině a hladu vedoucím až ke smrti? Byla Weilová blázen, světice, nebo oboje? A k tomu i nekompromisní hlasatelka jednoty myšlení a života, v němž vyjádřené názory bez ručení osobní zkušeností a nasazením vůbec nic neznamenají? Hází zde rukavici doslova do tváře všem salonním intelektuálům a zahanbuje je?
Nejspíše tomu tak bude, když i někdo, u něhož rozpor mezi slovy a činy nebyl
velký a jehož lze i starosvětsky označit za „poctivé spisovatelské svědomí světa“, jako byl určitě katolicky i silně sociálně smýšlející Heinrich Böll, nakonec vzdal svůj úmysl napsat o ní román. Prý byl právě příliš nedostatečným křesťanem i socialistou, aby měl oprávnění se o něco takového vůbec pokusit.
Jistěže Weilová není sama, kdo i v moderních dobách žil takto radikálně, nicméně četnost takových lidí není příliš veliká. A těch, kdo mezi nimi i literárně vyjadřovali své myšlenky a vize, už vůbec ne. Přesto se ale najdou: Zaretsky oprávněně připomíná třeba Orwella a jeho knihu Na dně v Paříži a Londýně, z níž je jasné, že i on přijal postavení těch nejchudších (přičemž navíc zaujal ve španělské občanské válce místo zcela identické s tím, pro něž se rozhodla Weilová), protože bez vlastního prožitku lze teoretizovat, ale „opravdu pochopit“ne.
George Orwell nakonec ve své identifikaci s trpícími a vyděděnými světa nešel tak daleko (až do smrti) jako Weilová. A ještě méně touto cestou šel jiný muž a „alžírský krajan“Weilové, jehož rovněž předčasná smrt – která je taktéž opředena legendami – je ovšem přece jen jiného druhu než ta Weilové. Řeč je samozřejmě o Albertu Camusovi. Přestože se ale jeho životní styl pařížského bohéma zase tolik nezměnil, síla jeho díla hovoří o tom, že je-li vcítění se do lidské bídy a zoufalství ve světě pro něj absurdním dostatečně silné, lze opravdu pochopit i bez nádenické dřiny a hladovění k smrti.
Ve svém Moru nás Camus – a vzácné je, že bez přehnaného patosu, který by se velmi dobře nabízel – učí, že byť je lidské utrpení absurdní, vede osobní ztotožnění s ním k velikosti, jež je ve výsledku stejně marná jako ono trápení samo, přesto ale představuje jedinou smysluplnou cestu, jež člověku „obklopenému ne-smyslem“zbývá. Paradoxně zvláštním učitelem ukazujícím skrz absurdno ve světě bez Boha prosvítat smysl je i Camusův Caligula, jenž nevyzpytatelnou brutalitou stále znovu vytrhává své okolí z poklidu malých radostí, jimiž by si chtělo zastřít tragičnost světa, který je obklopuje. I Caligula žije radikálně a nemilosrdně to vyžaduje od všech ostatních. Ostatně jak jinak žít ve světě, v němž na každého člověka nakonec čeká smrt?
Když už člověk jednou je…
Smrt je tak skutečně velkým přehodnocovatelem navyklého, neboť právě pod jejím zorným úhlem se mnohé mění a nemálo se i zásadně proměňuje. To není nic objevného, stejně jako konstatování, že se tento fakt drtivé většiny lidí nijak nedotkne: prostě žijí, hromadí majetek a funkce, pečlivě si masírují ego, pinoží se a intrikují proti sobě, jako by nějakého konce života běhu vůbec nebylo. Ostatně jistý Komenský to brilantně zachytil ve svém spisku Labyrint světa a ráj srdce.
Tak se totiž jde prostě nekomplikovaně s proudem, jako tomu bylo a zřejmě i vždy bude. Žádá-li si něco námahy a oddělení se z bezpečí masových návyků, platí se za to vyobcováním z bezpečí davu a upřenou pozorností světa, jíž je rozumnější se vyhnout. Nejeden mladý rebel se raději vrátil pod ochranná křídla konvencí, mechanicky diktujících, jak se má ten „správný život“vlastně přežít…
Ale pak jsou zde i tací, kteří si nedají vymluvit, že život chtějí přes všechny varovně vztyčené ukazováčky i prožít. Bez kompromisů a jedinečně, v extrémním případě tak jako světci či Simone Weilová. Jako by jim prostě v hlavě neúnavně rezonovala slova toho moudrého českého klauna (často citovaná a ještě častěji v běžném životním provozu opomíjená) o tom, že když už člověk jednou je, tak má doopravdy být, a ne nebýt, jak tomu v mnoha případech je…
Mluvíme-li o svatých, kteří v duchu křesťanského učení nutně odmítají možnost reinkarnace spojenou s dalšími možnými pokusy a hlásí se k radikalitě života tady a teď (ovšem ve jménu věčnosti), nejinak se tomu má i s revolucionáři, v jejichž následných hagiografických oslavách zákonitě rezonují naprosto tytéž prvky. I oni jsou pro nesmlouvavou radikalitu svého životního směřování požehnanými svatými, byť nikoli Boha, ale od Matky revoluce. Proto všechny ty zkazky o jejich životech, v nichž se pravda a smyšlenky mísí v neoddělitelný amalgám celkové legendy, kde se to jen hemží ústrky a pronásledováním, stejně jako zázračnými činy, které dětská, či spíše dětinská duše světa potřebuje ke svému prospívání…
Mnozí takovými vášnivci, které nedokázalo zlomit sebetěžší vězení, skutečně byli. Ze svého utrpení chtěli vytvořit jakýsi lepší svět, jehož součástí nutně musela být i jimi záměrně vytvářená legenda o vlastních životech. Vzpomeňme tak třeba na skvělý, „borgesovsky laděný“text srbského spisovatele Danilo Kiše Hrobka pro Borise Davidoviče, v němž revolucionář Novskij koná možné i nemožné, jen aby právě zachránil vlastní legendu.
Ostatně, zkazky o radikálně žitých životech mohou být různé. Vůbec to nemusí být jen příběhy o Maratovi a Robespierrovi či Trockém a Leninovi, které se takto uchovávají a tradují v kolektivní paměti lidstva. Ne, někdy stejně mocně provokují věčnou lidskou touhu po vymanění se ze šedi a každodennosti i imaginární příběhy s nejnečekanějšími obraty jako třeba ten ve filmu Larse von Triera Prolomit vlny, jenž je jistě právem pro radikalitu volby jeho hlavní postavy též někdy označován jako „legenda o svaté kurvě“.
Není svatý jako svatý
Tak jsme to v předchozích větách nepěkně všechno naházeli na jednu hromadu a je zjevné, že to bude třeba nyní napravit. Radikální a vášnivý životní styl je totiž jedna věc, ale to, k čemu ve svém výsledku směřuje, je věc druhá. A nepoměrně významnější. Není totiž jedno, jestli někdo pro lepší svět bez uzardění vrší hekatomby mrtvých jako výše jménem uvedení revolucionáři, nebo zda se ze solidarity s utrpením druhých rozhodne pro faktické vyhladovění, jako to učinila Weilová (nebo snad ještě výrazněji onen katolický kněz v Osvětimi, který nabídl svůj život a přijal trýznivou smrt hladem výměnou za další pozemské bytí dětmi obdařeného spoluvězně).
Jak už se totiž v evangeliích píše, nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za druhé, a bláznovství v očích tohoto světa je nezřídka nanejvýše rozumným vkladem pro dobytí království Božího. Každopádně příběh intelektuálů jako je Weilová nebo jistě i Václav Havel, kteří svůj život postavili na osobním ručení za hlásané názory až do případné smrti (ani Havlovi k ní v dobrovolně přijatém vězení mnoho nechybělo), je věčnou výčitkou všem jejich salonním souputníkům, kteří z různých důvodů takového nasazení jednoduše nejsou schopni. I proto, kvůli špatnému svědomí a pocitu vlastní nedostatečnosti, je tak ostatní nemohou přestat napadat a hanit. Jednoduše si totiž nejsou schopni poctivě přiznat, tak jako to třeba udělal Heinrich Böll (jenž zrovna rozhodné kritérium „osobního ručení“docela dobře splňoval), že na tuhle ligu prostě nemají…
Heinrich Böll nakonec svůj úmysl napsat o ní román vzdal. Prý byl příliš nedostatečným křesťanem i socialistou, aby měl oprávnění se o něco takového vůbec pokusit.