„Odkaz je pro umělce nedůležitý“
Padesátý celovečerní film štěstím,
Zásah který právě vstoupil do českých kin, bude pravděpodobně i jeho posledním. Slavný 88letý americký tvůrce, jehož kariéru v posledních letech zastiňuje staré obvinění ze zneužití adoptivní dcery, se v něm vrátil ke svým oblíbeným tématům o náhodě, lásce a vině. Příznivé přijetí na festivalu v Benátkách dokázalo, že Allen má stále hodně fanoušků. Téma spravedlnosti, či spíš nespravedlnosti, lásky a nevěry a osudu a náhody se věnujete od začátku kariéry. Proč vás fascinuje?
LN
Je automaticky zajímavé. Zaujalo už staré Řeky. Jejich hry jsou plné morálních problémů, stejně jako ruské romány. Z těchto témat vzniká drama i komedie. A publikum to taky zajímá. Já nikdy netočil o sociálních tématech, o důležitých problémech, které lidi řeší každý den, jako jsou rasová diskriminace, potraty nebo imigrace. To mě nikdy nezajímalo. Pro mě je důležité, že když natočím film a náhodou bude dobrý, bude dobrý i za sto let. Když dobrý nebude, nebude dobrý už nikdy. Každodenní problémy se v průběhu let mění. Ale vztahy, žárlivost – to zůstává stejné, o tom psali už ti Řekové.
Poprvé jste natočil film kompletně v jiném než svém rodném jazyce, konkrétně ve francouzštině. Jaké to bylo?
LN
Fajn, ve Francii se mi točí dobře. Navíc dobré herce poznáte, i když mluví jiným jazykem. Tihle byli velmi milí a skoro jsem je ani nemusel režírovat. Bylo to jako natáčet americký film. Jedině když herci improvizovali, k čemuž jsem je vybízel, musel jsem se zeptat někoho, kdo umí francouzsky, jestli se dostali k tomu, k čemu měli, nebo byli moc upovídaní.
LN Je z vašeho pohledu velký rozdíl mezi americkou a francouzskou kinematografií?
Ta francouzská byla svého času daleko napřed. Byla mnohem inovativnější, průlomovější, vzrušující, energičtější – ve všech ohledech lepší. A všichni američtí režiséři, s nimiž jsem vyrůstal, zbožňovali francouzské režiséry a napodobovali je. Snažili jsme se točit filmy jako Evropané a tím, že evropská kinematografie tak hluboce ovlivnila tu americkou, je dnes rozdíl mezi nimi menší.
Filmy točíte už od konce šedesátých let a váš padesátý celovečerní snímek Zásah štěstím prý má být váš poslední. Je to pravda?
LN
Může být. Padesátka není špatné číslo, kde se zastavit. Jde o dvě věci. Za prvé mám vždycky, ale vždycky problém se sháněním peněz. Musím kvůli tomu chodit na různé obědy, telefonovat lidem a to je taková nuda! Nechci s filmem trávit moc času. Myslím, že budu stejně šťastný, když budu doma psát knihu nebo divadlo. Kdyby mi někdo nabídl, ať pro něj něco natočím, fajn, mám ještě pár dobrých nápadů. Jeden hodně dobrý pro New York. Jen by mi museli dát dost peněz. Jsem velmi levný filmař, Zásah štěstím stál
12 milionů dolarů, to je při dnešních rozpočtech kolem stovky milionů nic. Někdy mi někdo zavolá, že mi dá peníze, pokud ten film natočím v jiné zemi. Pokud ji znám a mám nápad, pak fajn. Jinak
to nejde. Nemůžu točit někde, kde jsem nikdy nebyl a kde to neznám. Jinak je natáčení v zahraničí pěkná zkušenost. Moje rodina může žít dva tři měsíce v jiné zemi a opravdu ji poznat.
LN A ta druhá věc, která vám dnes brání v režírování?
Druhou překážku vidím v tom, že se kinematografie vydala pro mě dost zvláštním směrem. Když dnes natočíte film, hraje se v kině dva týdny a pak jde na obrazovku. Na to nejsem zvyklý. Většinu mého života to bylo tak, že jsem natočil film, do jednoho kina na něj přišlo pár stovek lidí, mluvili o něm s přáteli a film se promítal ve stejném kině v New Yorku měsíc, dva, někdy i rok. Teď jsou všechna ta pěkná newyorská artová kina pryč. Nepřežila. A na evropské filmy tam nemáte kam jít. Když jsem začínal, každý týden jsem si mohl zajít na něco od Felliniho, Antonioniho, Godarda, Truffauta nebo Bergmana. Teď se tu jednou za čas objeví film z Íránu nebo Mexika a za dva roky jeden film z Číny...
V Evropě ještě situace tak smutná není. Zásah štěstím se v řadě evropských zemí bude promítat a na festivalu v Benátkách si vysloužil velký potlesk.
LN
I proto rád točím v Evropě, vím, že mé filmy tu budou mít nějaké publikum. V USA na Zásah štěstím možná přijde pár diváků ve velkých nebo v univerzitních městech, ale Američani nikdy nechtěli chodit na filmy s titulky. Evropa byla vždycky k filmařům citlivější. Myslím, že to platí i v literatuře, řada amerických spisovatelů se proslavila nejdřív ve Francii. Jediný obor, kde Amerika po určitou dobu zářila, bylo malířství. Jeden čas byli američtí malíři těmi nejzajímavějšími a nejinovativnějšími. A ještě vede v jazzu. Ale literatura, film, divadlo – to nejlepší vždycky přicházelo z Evropy.
LN Vnímáte i obecný vývoj podobně negativně jako vývoj kulturního prostředí?
Svět byl vždycky nebezpečné místo a jde to s ním nahoru a dolů. Právě teď se myslím nacházíme v horším období, problémy má USA, Čína, Izrael, na Ukrajině probíhá válka... Příběh lidstva je ponurý. Nekonečná sága konfliktů a marné snahy omezit zabíjení jiných lidí. Máme tak krásnou planetu, ale svůj potenciál jsme nikdy nedokázali zcela využít. Když si dnes přečtete noviny, najdete v nich neustále příběhy chudých imigrantů nebo zemí, kde se ekonomika točí kolem narkotik.
Inspirovala vás tato politicko-společenská atmosféra ke chmurnějšímu tónu tragikomedie Zásah štěstím?
LN
Ne, vždycky jsem měl pochmurný pohled na svět. Proto taky vražda prošla už mým postavám ve filmech Match Point –
Hra osudu nebo Zločiny a poklesky. Nemám pocit, že platí rčení spravedlnost zvítězí. Vyrostl jsem v kině, kde spravedlnost vždycky zvítězila. V amerických filmech dokonce platila pravidla, že když někdo porušil zákon, musel být v příběhu potrestán. Ale pak jsem se rozhlédl kolem a pochopil, že to tak na světě nefunguje. Existuje mnoho lidí, kteří dělají hrozné věci a žijí si v pohodě. Pokud je tedy nechytí. My slyšíme jen o těch, které dopadli. Ale nemáme ponětí, kolik lidí spáchalo strašné věci, jestli třeba zabili někoho, o kom jsme si mysleli, že měl nehodu, jako v Zásahu štěstím.
Máte v takovém pesimistickém náhledu nějaký záchytný bod?
LN
Důležité je najít si nějaký smysl svého života. Obecně život žádný smysl nemá, je to prázdná zkušenost, která automaticky končí pro všechny špatně. Tak musíte vymyslet, jaká pravidla si pro sebe dát, najít důvod, proč pokračovat. A přijít na to, jaký smysl můžete dát svému životu, je vždycky problém.
Vy jste nějaký smysl našel?
LN
Nevím, proč jsme tady a proč je všechno tak nesmyslné, ale zajímá mě to. Život k ničemu nevede, nemá žádný dopad nebo význam. Jsme jako mravenci v mraveništi. I takoví velikáni jako Shakespeare nebo Beethoven – napsali své umění a pak odešli. Často se mě ptají na odkaz. Ten je ale pro umělce tak nedůležitý! Beethoven nemá žádný požitek z toho, že se jeho díla stále hrají a jsou stále krásná. Nic to pro něj už neznamená, protože je pryč. Zemřel. Rozpadl se.
A jste aspoň spokojený, že jste to dotáhl k padesáti filmům? To je úctyhodné číslo.
LN
Dokud žiju, dělal jsem to nejlepší, co jsem mohl, s tím darem, jaký jsem snad měl. Ale až umřu... Moje děti dostanou díky mým filmům nějaké peníze, ale pro mě nic znamenat už nebudou. Bude mi jedno, jestli mé filmy lidi milují, nebo je všechny spálili. Nedozvím se to.
LN Třeba budete někde v nebi sledovat, co si diváci za dalších padesát let o vašich filmech říkají.
Já počítám s tím, že nikde v nebi nebudu.
Evropa byla vždycky k filmařům citlivější. Myslím, že to platí i v literatuře, řada amerických spisovatelů se proslavila nejdřív ve Francii.