Harvard má ještě šanci
Žijeme tady stále v iluzích o západním světě. Řekne-li se Harvardova univerzita, představujeme si ještě pořád elitní akademické pracoviště, kde se uchytí jen ti nejlepší z nejlepších. Jenže opak je pravdou. Několik desetiletí takzvané Affirmative Action, tedy zvýhodňování některých rasových menšin na úkor jiných, udělalo s obsazeností akademického sboru a klíčových postů své. Právě odstoupivší rektorka Claudine Gayová je toho nejlepším příkladem.
Pro připomenutí: Gayová během slyšení v Kongresu nebyla schopná jednoznačně odpovědět na otázku, zda je výzva ke genocidě Židů proti etickému kodexu univerzity. Takové morální dilema, nad kterým zůstává normálnímu člověku rozum stát, má zjevné kořeny. U americké levice je antisemitismus – ať už jeho soft, či hard verze – v módě a rektorka proti sobě nechtěla popudit velkou část studentů (dneska se jim říká „studentstvo“!).
Dobrá, tomu bychom ještě rozuměli. Ať už si Gayová sama o Židech a sionismu myslí cokoli, nechtěla ohrozit svou popularitu v rámci levicové univerzity. Způsob, jakým to udělala, by se ovšem hodil do scénky z pořadu Neváhej a toč. Ano, je pravda, že atmosféra se v Americe změnila a židovské kořeny předních amerických intelektuálů (a vůbec západní civilizace) už nejsou příliš v kurzu. Gayová si ale mohla uvědomit, že někteří z předních sponzorů univerzity jsou stále ještě Židé,
Pokud se budou do nejvyšších funkcí skutečně dostávat ti nejlepší z nejlepších, může to alespoň teoreticky vést k nápravě a ozdravení celého kulturního prostředí
a pokud zajde ve své dvoukolejnosti příliš daleko, nebude se jim to líbit.
Tak se taky stalo. Celá kauza má ale ještě jeden – jak už to tak bývá – zábavný twist. Rektorce nakonec nezlomila vaz její neobyčejná jalovost před Kongresem, nýbrž plagiátorství, kterého se za svou uplynulou akademickou kariéru dopustila a teď vyplavalo na povrch. Nechci tady zkoumat, nakolik fatální její prohřešky byly – z útržků amerických médií se zdá, že šlo spíše o stylistické a formulační věci než o vykradená témata. Pravda zároveň je, že opsané akademické práce známe od konzervativních bílých mužů úplně stejně jako od progresivních černých žen. Bude ale bezpečné tvrdit, že Gayová ve skutečnosti měla k elitnímu akademickému mozku tak daleko, jako má ferrari do pouťového autodromu.
Svitl ale plamen naděje. Je jím rozsudek nejvyššího soudu z minulého roku, který Affirmative Action s definitivní platností zakázal. Je to znak toho, že Amerika se nezbláznila, naopak její intelektuální (a antiideologická) náprava je možná. Pokud se budou do nejvyšších funkcí skutečně dostávat ti nejlepší z nejlepších – na dnešních amerických univerzitách mimo jiné zpravidla asijského původu –, může to alespoň teoreticky vést k nápravě a ozdravení celého kulturního prostředí.
Na závěr si připomeňme scénu ze Sorrentinova seriálu Mladý papež, ve kterém šéf Stolce svatého Petra (Jude Law) prohlásí památnou větu: „Harvard vám tu (v Itálii – pozn. red.) může znít skvěle, ale pro jakéhokoli Američana je synonymem pouze jedné věci: úpadku.“Doufejme, že tomu tak už nebude. Ať už bude za dvacet let rektorem Harvardu bílý heterosexuální muž, nebo asijská transsexuální žena, lze mít alespoň naději, že to bude skutečně nejlepší mozek široko daleko.