Ukrajinská koncovka
Proč teď mír nikdo nechce a co s tím
Válka na Ukrajině zamrzla. Někteří komentátoři z toho usuzují, že je čas na jednání o míru. Má to ale háček. Není k tomu připraven ani Kyjev, ani Moskva. Proč? Obě strany doufají, že se situace časem vyvine v jejich prospěch, a spoléhají na změnu postoje Západu. Navíc ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj a ruský prezident Vladimir Putin mají odlišné představy o tom, o co ve válce vlastně jde.
Tyhle rozdílné představy ukazuje historie válečného rusko-ukrajinského vyjednávání o míru, jak ji nedávno skvěle popsal deník The Wall Street Journal. Krátce po ruské invazi začala rusko-ukrajinská jednání v Bělorusku. Požadavky Moskvy byly jasné: Ukrajina kapituluje, Rusko vytvoří nový režim a třeba i ulice pojmenované po ukrajinských bojovnících za nezávislost dostanou zpět své sovětské názvy. Zelenskyj odmítl. I když ruská vojska byla na předměstích Kyjeva. Západ tehdy neposílal těžké zbraně, předpokládal prohru Ukrajiny.
Pak došlo k vojenskému obratu. Ruská armáda se začala od Kyjeva stahovat, protože jí hrozily velké ztráty, a první evropské země začaly posílat Ukrajině těžké zbraně. Rusko přestalo trvat na kapitulaci, jednalo se o omezení velikosti ukrajinské armády a Kyjev byl srozuměn s tím, že fakticky uzná ruskou okupaci Krymu a nevstoupí do NATO. Chtěl ale nerealisticky získat bezpečnostní záruky od Západu i Ruska.
Pak přišel masakr v Buči a pro Zelenského už nebyly obří ústupky možné. Měl dojem, že Putinovi jde o zničení ukrajinského národa. Západ začal dodávat moderní zbraně a Putin to vzal tak, že USA donutily Ukrajinu k odporu, a vrátil se k původnímu cíli: zničení Ukrajiny. A přidal k tomu „porážku Západu“. Nyní věří v dobytí celé země. Doufá, že únava z války a politické třenice na Západě sníží podporu Kyjeva, a ten tak prohraje. Zelenskyj naopak doufá, že dodávky moderních zbraní zesílí a Ukrajině to umožní v příštím roce zahájit velkou ofenzivu.
Zelenskyj přitom zřejmě v tichosti změnil své vojenské priority – Krym nechce nechat pod neomezenou ruskou vládou a nejde mu už tolik o okupovaný východ země. Jak se ukázalo, ke svému ekonomickému přežití potřebuje Kyjev kontrolovat podstatnou část Černého moře. Kvůli svému exportu. Loni toho zničením podstatné části ruské černomořské flotily dosáhl, ale plavbu stále ohrožují ruské síly z Krymu. Tím je dáno i to, kam je ochotna Ukrajina ustoupit.
I když v případě válečných neúspěchů může přijmout příměří na úrovni frontové linie. Tahle linie by však nebyla na rozdíl od linie příměří v Koreji stabilní. Představa, že by ji Západ garantoval a žil v permanentním nebezpečí přímé války s Ruskem, je iluzorní. Bez toho by ale Rusko mohlo kdykoliv zaútočit znovu. Navíc je to akademická úvaha, protože Putin stále trvá na zničení samostatné Ukrajiny a ve svých představách vede válku proti Západu. Kdyby ji „vyhrál“, posílí to jeho agresivní apetit. Je proto třeba co nejrychleji a co nejvíc vyzbrojit Ukrajinu a donutit tím Rusko k míru (což ale nemusí znamenat návrat k hranicím roku 2014). Rychle, dříve než u západních voličů dál klesne podpora Ukrajiny a posílí propagátoři nového appeasementu. Nepřinesli by totiž Evropě mír, ale jen dlouhodobou nestabilitu.
Zelenskyj zřejmě v tichosti změnil své vojenské priority – Krym nechce nechat pod neomezenou ruskou vládou a nejde mu už tolik o východ země. Ke svému ekonomickému přežití potřebuje Kyjev kontrolovat podstatnou část Černého moře.