Ten, který chtěl něco udělat
Francie se rozloučila s Jacquesem Delorsem, který dotvořil Evropskou unii do současné podoby
Vpátek se rodina a společně s ní i celá Francie rozloučily s mužem, který definoval Evropu, Jacquesem Delorsem. Účastníci pietního ceremoniálu v pařížské Invalidovně včetně Emmanuela Macrona vyzdvihovali Delorse jako vizionáře, který neúnavně pracoval na projektu evropské integrace.
„Jacquese Delorse nikdy neomrzela snaha o sbližování... prozkoumávání alternativ, budování mostů,“pronesl francouzský prezident při pietním aktu. Státní pocty si Jacques Delors bezpochyby zasloužil.
Byl jedním z lidí, kteří utvářeli obraz současné Evropské unie. Působil jako europoslanec, následně jako francouzský ministr ekonomiky a financí ve vládě Françoise Mitteranda. V jeho službách byl nepostradatelný a pomohl prezidentovi zavést řadu důležitých reforem. Svou velikost získal především ve službách Evropy, když v letech 1985–1995 vedl Evropskou komisi.
Jacques Delors totiž věřil, že Evropa může fungovat jen jako celek. Pokud bude na její budoucnosti záležet všem státům, bude mít schopnost se udržet. Podle něj vybudování vazeb a mostů mezi státy mělo a má sílu udržet evropskou jednotu. Ostatně i proto stál u zrodu programu Erasmus.
Obavy ze společné měny
Deset let jeho předsednictví bude navždy definováno dvěma texty: Jednotným aktem, který připravil půdu pro jednotný trh a podepsalo jej v roce 1986 dvanáct zemí, a Maastrichtskou smlouvou, která v únoru 1992 vytvořila měnovou unii. Jednalo se o dva rozhodující texty pro evropskou integraci, které zároveň znamenaly začátek zlatého věku Společenství. Delors tehdy zuby nehty bránil výsadní práva Komise před hlavami států. Podle něj to byl jediný způsob, jak překonat národní egoismus.
Navzdory tomu, že vytvořil podhoubí pro euro, obával se jeho vzniku. Varoval, že by společná měna neměla vznikat bez koordinace hospodářských politik. Na konci svého mandátu, v prosinci 1993, dokonce Delors vydal Bílou knihu o konkurenceschopnosti a zaměstnanosti. Byl to svým způsobem jeho odkaz. V dokumentu poukázal na slabiny evropské ekonomiky: obrovskou nezaměstnanost a nedostatečnou konkurenceschopnost. Jeho slova ale nepadla na úrodnou
půdu. Členské státy odmítly otevřít peněženky a investovat.
O společné měně nebyl Delors přesvědčen ani po letech. Ve svém projevu v roce 2013 uvedl, že „společná měna byla velkou ambicí, možná až příliš velkou“.
„Podcenili jsme závažnost evropského projektu, který se týká všech obyvatel. Jednotný trh, to jsou především pravidla konkurence, ale společná měna, to je něco úplně jiného,“konstatoval. „V letech 1999 až 2002 jsme se příliš zabývali jednotnou měnou a úplně jsme zapomněli na ekonomickou rovinu. Hospodářství a měnová politika nekráčely ruku v ruce. Soutěž mezi členskými státy uvadla a objevil se strukturální rozdíl mezi severem a jihem Unie.“
Ve svých 88 letech varoval Evropu před třemi zásadními hrozbami: před ekonomickým a sociálním marasmem, které by mohly zasáhnout státy Unie, před tím, aby se Unie odcizila lidem a působila jen jako síla shora, a před populismem, „který se rodí z globalizace a současných plánů na ekonomické oživení“.
Podle něj mohla společenství spasit jen větší spolupráce a sdílená suverenita států. Svůj projev tehdy zakončil slovy: „Nebojte se, zvládneme to.“
Ve Francii jsem nejednou slyšel, že kdyby se Jacques Delors stal prezidentem Francie, celá Evropa by dnes vypadala jinak. Před koncem jeho mandátu ve službách Unie se ostatně očekávalo, že se bude o křeslo v Elysejském paláci ucházet. V průzkumech kraloval a i v rámci socialistické strany měl svou podporu. Z tehdejších osobností za ním stála jeho dcera Martine Aubryová, Ségolene Royalová, Jean-Pierre Mignard či Jean-Yves Le Drian.
Muž, který odmítl místo v záři reflektorů
Jenže v březnu 1994 přišlo oznámení: Delors kandidovat nebude. Jako hlavní důvody uvedl svůj věk (69 let), dlouholeté působení v politice, „možné vnitřní rozpory v rámci strany“a „pravděpodobnou absenci většiny
pro jeho reformy“. Překvapil tím řadu Francouzů, socialisté ho označili za zrádce.
Při zpětném pohledu v roce 2021 Delors v rozhovoru pro Radio France uvedl, že si to nevyčítá, ale ani neříká, že učinil správné rozhodnutí. „Příliš jsem se staral o nezávislost a cítil jsem se jiný než mé okolí. Můj přístup k politice se neshodoval s tím jejich.“K tomuto rozhodnutí ve mně utkvěla věta z deníku Le Monde: „Muž, který se bál ušpinit si ruce, se s úlevou i zklamáním vzdal místa v záři reflektorů.“
Delors se poté věnoval práci pro UNESCO a sociálním programům ve Francii i Evropě. Zpětně mu ale bylo líto, že jeho práci málokdo docenil. Například ho mrzelo, že v dubnu 2013 při oslavách 50. výročí Elysejské smlouvy, která je považovaná za počátek francouzsko-německé spolupráce, nikdo z Francouzů nezmínil jeho jméno, „na rozdíl od Němců“. Nezůstal však zahořklý.
Ať byl Jacques Delors kdekoli, „sloužil“a to pro něj bylo nejušlechtilejší poslání. V předmluvě ke svým pamětem napsal tuto větu, která sice nebyla jeho vlastní, ale svým způsobem jej vystihovala. „Svět se dělí na dvě části: na ty, kteří chtějí být někým, a na ty, kteří chtějí něco udělat.“
Evropu varoval před zásadními hrozbami: třeba před ekonomickým a sociálním marasmem nebo populismem