Italština? Není problém
Narodila se v Česku, reprezentovala Nizozemsko. Teď už Adriana Jelínková zase hájí české barvy a vypráví třeba i o jazycích
Snadšením hraje tenis, zamilovala se do windsurfingu i potápění a tuze ráda má lyžařka Adriana Jelínková i svah Podkoren. Předevčírem v Kranjské Goře sice těsně neprošla od druhého kola obřího slalomu, když dojela na 31. pozici, ale stále platí, že by jen těžko hledala na mapě klání Světového poháru osudovější závodiště.
Jakpak by ne. V Kranjské Goře před třemi lety zajela nejlepší výsledek kariéry v obřím slalomu, když vybojovala 11. pozici ve Světovém poháru. Tehdy ještě coby Nizozemka. Českou republiku, ve které se narodila, začala reprezentovat až v minulé zimě a v téhle už dvakrát ve Světovém poháru bodovala.
„V roce 2021 byla sjezdovka hrozně ledovatá a nikomu to moc nevyhovovalo. Mně jo, cítila jsem se dobře,“vzpomínala na největší úspěch kariéry.
Dobrý pocit z něj měla jen chvíli, o den později vstupovala do druhého závodu obřího slalomu nabuzená, připravená zopakovat skvělý výsledek. „Šla jsem do toho na 150 procent a trošku jsem si sedla dozadu, pak už to beru jako takové malé neštěstí. Nevypnula mi lyže, nemohla jsem se otočit,“vzpomínala.
Během smolného pádu si přetrhla přední křížový vaz.
Snad v nejméně vhodný moment, rodačka z Brna totiž ví: „Jinak moje kolena hodně vydrží.“
LN Jak s vámi před třemi lety zamávalo zranění po nejlepším výsledku kariéry?
Dost, vždyť se mi zrovna začalo
dařit, v tréninku jsem ještě pořád jezdila lépe než v závodech, ale pomalu jsem se dostávala na stejnou úroveň. Poprvé v kariéře jsem se začala pravidelněji kvalifikovat do druhých kol...
A najednou jste před sebou měla jen rehabilitaci.
LN
Delší léčení jsem absolvovala poprvé. Už jsem měla kýlu, když mi bylo šestnáct, ale to bylo jiné. Najednou jsem před sebou měla první operaci, které jsem se bála. Navíc všechno nastalo ještě v covidu, takže jsem kolem sebe neměla mámu ani rodinu. Do nemocnice nikdo nemohl, což se na mně podepsalo i mentálně.
Díky rodině a dobrým lidem jsem to ale zvládla.
I tak, vy když zrovna nelyžujete, volno trávíte aktivně, což jste najednou nemohla. Čím jste se dokázala zabavit?
LN
Hodně času mi zabrala rehabilitace, vlastně každý den. Všechno se točilo kolem kolena, což mě hodně tížilo. Musela jsem vynechat i dovolenou s mámou a babičkou, protože mi trvalo, než jsem se naučila normálně chodit. A velký boj jsem sváděla mentálně. Poprvé jsem byla pacient, což pro holku, která se vždycky hýbe a sport bere jako nejdůležitější věc na světě, bylo obtížné.
Kdy jste cítila, že se vše zase obrací k lepšímu?
LN
Po čtyřech měsících jsem se dostala na surf, konečně jsem se cítila zase normálně. A pak když jsem vyrazila na lyže, byť jsem jenom ťapkala nahoru, protože dolů jsem nemohla.
LN Umíte anglicky, česky, nizozemsky i německy a učíte se italsky. Začala jste právě během hospitalizace?
Ještě dlouho předtím, protože často bývám v Itálii, mám tam i nějaké kamarády. Teď už rozumím docela dobře, měla bych ještě více mluvit, ale to bych se tam musela nastěhovat aspoň na pár měsíců, abych všechno vypilovala. A ještě jsem si přidala španělštinu na Duolingu (aplikace pro výuku jazyků), hodně mě baví, ale trochu se mi míchá s italštinou.
Dokážete překvapit přátele svými znalostmi?
LN
Možná už některé jo. Ale s italštinou jsem pořád opatrná.
LN To sportů jste se nikdy nebála. V dětství jste hrála soutěžně i tenis. Jak vám šel?
Hodně dobře. (usmívá se) Musela jsem si vybrat mezi tenisem a lyžováním, už jsem hrála i za nizozemskou repre. Pořád jsem pendlovala mezi tréninky, nejdřív jsem cestovala do haly, pak zase spěchala na kurty. Někdy jsem to nezvládala, chodila pozdě a jednou mi trenéři řekli, že bych neměla pořád chodit pozdě. Prý že jestli se to bude opakovat, vyhodí mě.
LN Jak jste reagovala?
Řekla jsem jim, že mi to je jedno, protože stejně budu lyžovat. A v jedenácti jsem šla do rakouské školy v Bad Gasteinu, kde jsem sice zase začala hrát a jezdit na závody, ale tenis už jsem vždycky vnímala jako druhý sport.
LN Co rozhodlo pro lyžování?
Více jsem vyhrávala, což mě bavilo, navíc jsem vždycky měla ráda sníh a hory. Tenisové zápasy mě tolik nebavily, kdežto lyžařské závody jo.
LN A sledujete tenis v současnosti?
Teď už zase více.
LN Máte svého oblíbence nebo oblíbenkyni?
Ráda jsem se dívala na Federera, v současnosti mě hodně baví mladí – Ruud, Alcaraz.
Kromě rakety vytáhnete ráda i kolo nebo windsurf. Taky se ráda potápíte, že?
LN
Kolo beru spíše jako trénink, ale když vyjedu někam, kde je hezký výhled, moc se mi to líbí. Zato windsurfing už řadím před tenis, k němu totiž potřebujete partnera. Vždycky jsem hrávala s mámou, ale teď už tolik nemůže. Do windsurfingu jsem se pustila, hodně věcí jsem se naučila a už je z něj droga.
LN A potápění?
S ním jsem začala, když jsem marodila s kolenem. Trenér (Pavel Cebulj) se už potápěl dříve, měl i licenci a byl všude možně. Slíbil, že mě někdy vezme a ke konci rehabilitace to vyšlo. Z vody jsem měla vždycky respekt, asi mám trochu fobii, protože přemýšlím, co je teda pode mnou a doufám, že to není žralok. Takže jsem si z potápění udělala takový mentální úkol.
LN Jak jste prožívala začátky?
Byla jsem hodně nervózní, nakonec jsme vyrazili do Chorvatska, kde jsem se do potápění zamilovala. Otevřel se mi úplně jiný svět, přestala jsem se bát, zmizel i stres a našla jsem tam klid, který jsem v tomto období potřebovala. A už mám i licenci.
Přenesla jste si lepší zvládání stresu i na sjezdovku?
LN
Víte, že jsem nad tím takto nikdy nepřemýšlela? Teď třeba plavu v moři bez stresu, protože už mám obrázek, jak to dole vypadá. Ale na svahu… Možná trochu jo.