Náš nos - náš pán

Proč je naše civilizace tak netolerantní k osobnímu pachu? Mají lepší čich lidé s větším nosem? A je rakovina cítit? Rozhovor našem nejzanedbanějším a nejméně prozkoumaném smyslu.

Docent Jan Havlíček, antropolog a etolog, tedy vědec zabývající se člověkem a jeho chováním, mě na rozhovor pozval do své pracovny na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. V bludišti starobylého, poněkud zanedbaného domu hledám místnost 227 a z prosklených vitrín na chodbách na mě vyčítavě zírají hvízdáci, lindušky i papuchalkové. Nic z toho by mi ale nepřišlo tak divné jako to, že když si jdu povídat s odborníkem na roli čichu v lidské komunikaci, bude to u něj tak... páchnout. Že by mi pan docent chtěl něco chemicky sdělit? Například že nemám zdržovat dlouho?

LN Zita Kabátová mi kdysi říkala, že si pořád pamatuje, jak voněl Oldřich Nový. Proč si vlastně pachy a vůně pamatujeme nejdéle ze všeho?

Zřejmě proto, že naše čichové vjemy jsou velmi blízko našemu emočnímu světu. O čemž svědčí i nervová spojení: smyslové dráhy nejsou u čichu přepojovány do části mozku, který se jmenuje talamus, jako u jiných smyslů, ale jdou rovnou do těch center, která ovlivňují naše emoce. Takže když ucítíme znovu nějakou vůni, okamžitě se nám vybaví i celá ta minulá situace. A to se stane samo, nemusíme se to záměrně učit. Ale proč je zrovna čich tak propojen s emocemi, je vlastně záhada. Je to jeden z našich nejstarších smyslů.

LN Proč mi někdo voní i zpocený a jiným i páchne, i když se myje dvakrát denně?

Možná kvůli nějaké vaší předchozí zkušenosti. My teď pracujeme na projektu, který se právě zabývá tím, zda to, jak voněli naši rodiče opačného pohlaví, neovlivňuje, kdo nám pak „voní“v dospělosti jako potenciální partner. Víme už, že to funguje u vzhledu. Lidé mají tendenci, ale pouze jestliže měli dobrý vztah s rodičem opačného pohlaví, vybírat si partnery, kteří jsou jim podobní.

LN Jsou si příbuzní podobní i pachem?

Ano. A několik autorů se snažilo dokázat, že ta podobnost pachů znamená, že naši rodiče či sourozenci jsou pro nás pachově nepřitažliví, tedy by to mělo bránit incestu. Ta blízkost osobního odéru je taková, že účastníci jednoho experimentu bez problému na základě pachu přiřazovali k sobě sourozence nebo děti a rodiče. Ale nedařilo se to, když měli k sobě přiřadit manžele. Což zároveň popírá teorii, že lidé podobně voní, protože třeba konzumují stejné jídlo nebo jsou vystaveni pachu jedné domácnosti. Asi každý máme zkušenost, že když přijdeme k někomu domů, většinou to tam je dost specificky cítit.

LN Mají jednovaječná dvojčata stejnou pachovou stopu?

Mají. A pokud konzumují stejnou stravu, je to obtížné rozpoznat dokonce i pro psy. Je ale zajímavé, že když budete jednovaječná mimina krmit každého něčím jiným – jedno dáte na sunar a druhé bude třeba kojené –, pak už je pes rozeznat dokáže.

LN Když zmiňujete psy, říká se, že umí čichem u člověka poznat rakovinu. To by znamenalo, že nemocný člověk má jiný pach než zdravý?

Ano. Dokonce se to pro tu první diagnostiku některých nádorů začalo používat, je to metoda levná a docela spolehlivá. Zřejmě jak dochází k nekontrolovanému bujení, povrch rakovinných buněk produkuje jiné molekuly než buňky běžných tkání. A pes je to schopen zaznamenat. Psi se na to dají dokonce trénovat. Nedávno jsme se se studenty byli podívat na České zemědělské univerzitě v Suchdole, kde mají takové centrum. A nad některými psími schopnostmi jsme žasli. Byli například schopni vyčichat předmět, který byl nějakou dobu ve vodě. Nebo dokonce který prošel ohněm – až do 800 stupňů Celsia! Člověk by čekal, že všechny molekuly, které pach způsobují, budou smyty vodou nebo spáleny. A přesto je ti psi cítili.

LN Asiatům prý naše evropská civilizace velmi páchne. Je to tím, že jíme víc masa?

Může být. Ale spíš to vypadá na genetické populační rozdíly. Totiž u většiny Asiatů je jedna genetická mutace, která právě do určité míry eliminuje produkci pachu z podpaží. Takže bez ohledu na stravu jsou Asiaté cítit daleko méně než my.

Pro Asiaty jsou opravdu Evropané, ale i Afričané velmi zapáchajícími tvory. Tahle asijská mutace ale není stoprocentní, má ji jen asi devadesát sedm procent

o čichu,

3. 1. 2014

Asiatů. A tvrdí se, že když někdo zapáchal, tedy patřil mezi ta tři procenta bez mutace, mohl to být v předválečném Japonsku důvod k vyloučení z armády. Představte si, že někdo dostane modrou knížku, protože smrdí...

LN Jsou mezi lidmi velké rozdíly v citlivosti čichu? A hraje roli velikost nosu?

Nevypadá to, že by čichová citlivost byla nějak zásadně ovlivněna velikostí nebo tvarem nosu. Samozřejmě pokud proděláte opakované infekce horních cest dýchacích, poškodí vám to čich. Ale u čichu je jedna velká výhoda, totiž že čichové buňky se neustále obnovují. Na rozdíl třeba od zraku, kde to možné není. Ale tohle není ten nejdůležitější faktor.

LN Takže co nejvíc ovlivňuje kvalitu čichu?

To my vlastně moc dobře nevíme. Zřejmé je jen to, že v průměru jsou na vnímání pachů a vůní mnohem lepší ženy než muži.

LN Čili je pravda, že „muž vidí a žena cítí“?

To zní zajímavě, ale je to asi příliš velká zkratka. Navíc i v rámci jednoho pohlaví bývají značné rozdíly. Ono to ale má víc aspektů. Jednak jde o to, jak jsme citliví, v jakých koncentracích jsme tu danou látku ještě schopni zaznamenat.

Pak jak dokážeme rozlišovat mezi jednotlivými pachy. A také jakou máme schopnost určitou vůni identifikovat a pojmenovat ji. V tom se lidé velice liší. Když jsou dobří v jednom, neznamená to ještě, že nutně budou dobří i v druhém. A ještě jedno je důležité: všímavost k vůním. Dá se očekávat, že lidé, kteří mají lepší čichové schopnosti, budou všímaví i k pachům. Ale neplatí to stoprocentně.

LN Jako existuje absolutní sluch, existuje i mimořádné čichové nadání?

Existují lidé, kterým se říká hypersmellers, superčichači. Když se podíváme na to, jak jsou v populaci lidé rozděleni co do kvality čichu, bude tam část lidí, kteří cítí velmi špatně až vůbec, pak průměr a pak ti, kteří cítí výborně. Ale mezi těmi citlivými se ještě vyděluje skupina superčichačů.

LN Co to je za lidi?

Je jich relativně málo. A také toho o nich vlastně málo víme. Předpokládá se, že čichová supercitlivost bude souviset s některými osobnostními rysy. My jsme nedávno publikovali studii, v níž jsme mimo jiné zjistili, že hodně úzkostliví lidé mívají lepší čich než běžná populace.

LN Dýcháním vlastně pořád chemicky monitorujeme své okolí – a úzkostliví lidé tomu zkrátka asi přikládají větší význam.

Přesně tak.

LN Co vlastně rozhoduje o tom, že nám něco libě voní, a něco páchne?

Zřejmě nějaká naše předchozí zkušenost, čili zda jsme se s podobným pachem či vůní setkali za kladných či záporných okolností. Pak také to, v jaké kultuře žijeme. Zkrátka určitá aromata, která u nás považujeme za smrdutá, by dejme tomu v Japonsku byla součástí velmi vybrané kuchyně.

LN Takže to, jestli nám něco smrdí, je společenský úzus?

Do jisté míry ano. Ale má to ještě jeden aspekt, který není příliš prozkoumán. Většina vůní není vnímána jenom naším nosem, hlavním čichovým orgánem, ale také takzvanými volnými nervovými zakončeními trojklaného nervu. Jde o vjemy typu štípání, pálení, lechtání u látek jako čpavek, ocet, ale třeba i mentol.

Tenhle systém má funkci „pryč odtud, je tu nebezpečno“a na zkušenosti moc závislý není. Takže je možné, že to, že nám některé látky voní spíše příjemně a jiné nepříjemně, s tím bude souviset. Ale to je jen spekulace.

Redakčně kráceno