Stalinovi střelci proti Putinovi

První zahraniční nasazení našich dělostřelců od druhé světové války provázejí paradoxy

Sledovat, kam dnes vyjíždí čeští vojáci, už není jednoduché. Misí podél východní hranice Severoatlantické aliance je hned několik a některé, jako třeba výcvik ukrajinských vojáků v Polsku v rámci mobilní části evropské asistenční mise EUMAM, jsou diskrétní a zčásti utajované. Jiné, například nasazení tří českých vrtulníků v Polsku, se objeví zčistajasna ve specializovaných médiích a mainstream to už ani příliš nezajímá. Něco ale přece jen větší ohlas mělo – mise dělostřelců z Jinců, kteří vyrážejí do Litvy i s těžkou technikou, několika kanonovými houfnicemi Dana.

„Vůbec poprvé od druhé světové války bude tato jednotka působit s organickou dělostřeleckou technikou a materiálem,“říká na stránkách ministerstva obrany Army.cz velitel 13. dělostřeleckého pluku, plukovník Jan Cífka.

Symbolicky i doslova jde o situaci, kdy armáda posílá do zahraničí dosud své nejtěžší kalibry. Svědčí to o důvěře, kterou česká armáda má u svých partnerů. Také to ale naznačuje podobu budoucího nasazení českých jednotek.

Vyznamenání od Stalina

13. dělostřelecký pluk má v názvu „jaselský“, což je dějinným paradoxem. V zimě 1945 udělil tento název Josif Vissarionovič Stalin třem z pěti československých dělostřeleckých pluků, které se zúčastnily bitvy u polského městečka Jaslo. Československý armádní sbor v Sovětském svazu, který se tehdy rychle rozrůstal hlavně díky krajanským menšinám na osvobozených územích (volyňští Češi), budoval silné dělostřelectvo.

Měl ho pět pluků vybavených na svou dobu moderními zbraněmi, především houfnicemi ráže 122 mm a 152 mm, kanóny ráže 76,2 mm a minomety ráže 120 mm, tahaly je hlavně vozy Studebaker a Dodge z americké vojenské pomoci. Do bitvy u Jasla byli odveleni v polovině prosince 1944 na žádost Sovětů od jádra sboru, který držel obranu na řece Ondavě. Sovětská armáda potřebovala pomoci v jedné z dílčích akcí k Viselsko-oderské operaci, během které pronikla přes celé Polsko do Německa a vytvořila si nástupiště k závěrečnému útoku na Berlín.

Českoslovenští dělostřelci a tankisté přispěli 15. až 16. ledna k hladkému vítězství Sovětů v této epizodě, byli vyznamenáni Stalinem a od roku 1948 se 15. leden slavil jako den dělostřelectva. Dělostřelci se ale osvědčili během války ještě několikrát, žádná dějinná epizoda však nepatřila v minulých letech k těm, o níž by se příliš mluvilo.

Když se v devadesátých letech reformovala armáda, zněly návrhy dělostřelectvo, stejně jako tankové vojsko, rovnou zrušit. Nakonec obě složky zůstaly v minimální míře zachovány. V pozadí zájmu byly ale celou první dekádu po roce 2000, kdy politické vedení razilo ideu armády jako expedičního sboru pro operace typu Afghánistán. Až rok 2014 a první dějství ruské invaze proti Ukrajině na Donbase, kde byly dělostřelectvo a tanky jedním z hlavních elementů konfliktu, ukázaly, že může být všechno úplně jinak.

A po dalších deseti letech se to jen potvrzuje. Mezi nejurgentnější položky, které žádá po Západu Ukrajina, patří tanky, dělostřelectvo, munice vyšších ráží. Na některých úsecích fronty do bojů celé týdny prakticky nezasahují pěšáci, ale střílí jen dělostřelci, případně podnikají rejdy tanky.

Armáda do boje

V Litvě Češi střídají či doplní německé dělostřelectvo s Panzerhaubitzemi 2000. Mohou se těšit na časté ostré střelby ve vojenském prostoru u městečka Pabrade. Budou si ovšem muset dovézt vlastní munici, protože houfnice Dana jsou ještě starými (byť modernizovanými) zbraněmi sovětského typu, a tedy ráže 152 milimetrů, zatímco NATO používá 155 mm.

To, že si německý bundeswehr, který operaci velí, přičemž jádro tvoří jeho tanky a pěchota, pustí do svého „rajónu“jiné těžké zbraně, je projevem určitého uznání. Bezesporu ho tam vybudovaly předchozí jednotky jako protiletadloví dělostřelci se systémy RBS-70 ze Strakonic či liberečtí chemici.

O úplně převratnou věc sice nejde, v sousedním Lotyšsku už totiž byli slovenští dělostřelci s houfnicemi Zuzana, 155milimetrovými nástupkyněmi Dan. Přesto to významné je a na svou první misi čekají nyní tankisté, kteří se učí na nových německých leopardech. Také jinečtí dělostřelci by měli v příštích letech dostat francouzské houfnice Caesar, velmi dobře zapsané v bojích na Ukrajině. Česká armáda pak bude plnohodnotnou součástí „těžkých operací“NATO.

Budoucí alianční koncept počítá s nejpravděpodobnějším vedením bojů na severovýchodě Polska a Pobaltí. V příštích letech je vzhledem k rostoucí agresivitě a potenciálu Ruska taková válka do jisté míry pravděpodobná. Možné jsou i jiné scénáře, třeba nasazení při obraně Ukrajiny nebo ve Skandinávii. Jak dnes vidíme, česká armáda by při tom hrála už plnohodnotnou úlohu. Tak trochu dějinným paradoxem je, že by proti nepříteli budujícímu svou ideologii na stalinské minulosti bojovala jednotka kdysi Stalinem vyznamenaná.

To, že si bundeswehr, který operaci velí, pustí do svého „rajónu“jiné těžké zbraně, je projevem určitého uznání