Psát o tom, co nás přesahuje
Musíme si považovat osobností, které se mohou vykázat celoživotní morální integritou své práce a upřímným zanícením pro svou práci. Teatroložka Jana Patočková, jejíž studie a kritiky nyní vydal Divadelní ústav pod názvem Svět na divadle ukázat, a celý…, k
Životní krédo Jany Patočkové se vždy opíralo o etické hodnoty, ať už jí to během let stálo cokoliv včetně toho, že přišla o milovanou práci. Absolventka divadelní vědy a dramaturgie na pražské DAMU krátce po studiích působila v kolínském divadle. Pak se stala členkou redakce časopisu Divadlo, který stále patří mezi nejlepší odborná periodika svého druhu a svým způsobem představoval teoretickou základnu pro mimořádně se rozvíjející moderní české divadlo v šedesátých letech. Jana zde působila osm let od roku 1963 až do zákazu časopisu v roce 1971. Byla obklopena výtečnými kolegy od kterých, jak nikdy neopomněla zdůraznit, se měla co naučit.
Francie a Krejča
Zde si také zformovala tematické okruhy, od svých počátků inklinovala k románskému divadlu, zejména francouzskému. Vybírala si vždy zásadní a náročné autory, kterým se věnovala v hlubších souvislostech, příznačné je, že knihu otevírá studie o pěti hrách Jeana-Paula Sartra. Psala o Camusovi, Claudelovi, Molierovi, Marivauxovi, ale také Dürrenmattovi, Čechovovi, Goethem. Tehdy se také začala zabývat tvůrci, kterým pak zůstala věrná – Otomaru Krejčovi, Janu Grossmanovi i Václavu Havlovi.
Jana se vlastně psaní o divadle věnovala jen po etapách, po roce 1971 sice ještě mohla pracovat v Ústavu pro výchovnou činnost, ale po Chartě 77 (otec, filozof Jan Patočka byl její první mluvčí) už v oboru nemohla působit, a to až do roku 1983, kdy získala místo v Archivu Národního divadla. Po roce 1989 přišla do Divadelního ústavu a konečně se jí otevřel souvislejší prostor pro psaní, čehož bohatě využila – publikovala v časopisech Svět a divadlo, Divadelní noviny, Divadelní revue, pravidelně recenzovala i pro Lidové noviny. A nacházela i další témata a tvůrce, v posledních letech ji například zaujaly režie Hany Burešové. I když o sobě říká, že konzervativní a nové trendy ji míjejí, po roce 1989 výtečně psala o německém divadle, které do českého prostředí nekompromisně vtrhlo se svou syrovostí, odvahou a dosud nevídanou vizualitou.
Jak sama řekla, divadlo vnímala jako spojnici s projevy moderní kultury od filozofie až po výtvarno a posteskla si, že tato integrační funkce je dnes v defenzivě a její výbor by nám mohl připadat jako rekviem za tímto druhem divadla. Zároveň ale dodala, že doufá, že jde o hodnoty, které přetrvají. Janin přístup k divadlu a způsob myšlení o něm byl a je mimořádně inspirativní; její dar plastického popisu je velkým požehnáním, neboť čtenáři nezřídka dokáže otevřít úplně nový pohled na inscenaci, i když ji sám zhlédl, při četbě tak pronikavé analýzy zjistí, že mu leccos uniklo nebo to nepochopil. Jana psala vždy barvitým a čtivým jazykem, v živých glosách a polemikách se odráží i její smysl pro ironii a absurditu. Vysoká úroveň jejích studií je nejspíš daná i tím, co Jana vyznává a co také v doslovu zformulovala Eva Stehlíková: „... čím je člověk starší, tím míň se mu chce psát o věcech, o nichž se domnívá, že za to nestojí. A tím víc se mu chce zabývat se jenom tím, co ho natolik přesahuje, že by tomu chtěl nějak víc porozumět, neboť psaní o nějakém díle je vlastně pokus vyznat se v něm.“Janiny recenze francouzských, ale i italských autorů jsou opravdu oslňující, po roce 1989, kdy se konečně opět objevil na českých jevištích Paul Claudel, do hloubky psala o jeho inscenacích Saténového střevíčku, později pak o Poledním údělu v režii Hany Burešové. Věnovala se Comédie-Française a jejímu hostování v Praze, Goldonimu, Strehlerovi. A samozřejmě svému největším tématu – tvorbě Otomara Krejči, kterého sledovala od šedesátých let v Národním divadle a Divadle Za branou a i po jeho návratu v 90. letech. V knize jsou začleněné jen reflexe Krejčových inscenací Obři z hor, Faust, Portrét umělce jako starého muže. Rozsáhlý konvolut textů věnovaných Krejčovi, který vyšel v Divadelní revui, v knize není, jelikož je součástí připravované monografie.
Se Janinou schopností výtečného popisu se pojí i cit pro analýzu hereckého výkonu, vynikající herci ji zvlášť inspirovali, krásně psala třeba o Emílii Vášáryové. A nelze opomenout ani její psaní o Václavu Havlovi, brilantně rozebrala jeho Odcházení, a to zejména ve vztahu k motivům jeho předchozích dramat a také rozličným odkazům v nich uložených.
Jana je fanatik práce, poctivosti a snahy jít do největší hloubky, ať je to sebenáročnější. Nikdy by z rukou nepustila něco odbytého, nedotaženého, i když všichni kolem ní to běžně děláme, to pro ni není měřítko. Nikdy ji nechyběla odvaha pravdivě pojmenovat stav věcí, to dělala už jako redaktorka Divadla; její sarkastická a přesná glosa Zjevení kritika o prapodivném autorovi Josefovi Otavovi (pseudonym spolupracovníka StB Josefa Jelena), který v Rudém právu koncem šedesátých let psal o divadle, už dávno patří ke slavným příspěvkům na téma úrovně divadelní kritiky. V Lidových novinách elegantně „utřela“normalizačního ředitele Národního divadla Přemysla Kočího, který si stěžoval na reflexi svých memoárů. Jana i tyto kritické texty psala s hlubším smyslem , snažila se v nich upozornit i na proměnu společnosti, která se tímto už nechce zabývat a bagatelizuje amorální jednání.
Ještě se sluší dodat, že výbor z textů Jany Patočkové je vzorně edičně vypravený, opatřený kvalitními studiemi Evy Stehlíkové a Terezy Pokorné. Obsahuje nejenom Patočkové kompletní bibliografii, ale i vyčerpávající údaje ke každému článku uveřejněnému v knize včetně obsazení a tvůrců reflektované inscenace. A také jmenné rejstříky, soupis překladů a edičních a redakčních prací.
Jana Patočková: Svět na divadle ukázat, a celý… Editorky Eva Stehlíková, Barbara Topolová, Kamila Černá
Praha, IDU 2023. 556 s.